Beseda o integraci Jiří ŠEDÝ
Jsem dospělý muž s Downovým syndromem. Možná, že se bude mnohým zdát, že můj příspěvek nepatří do Učitelských novin. Vždyť nejsem žádný učitel. Ale přesto jsem se rozhodl, že svůj článek pošlu právě do Učitelských novin, protože je určen učitelům a všem, kteří se zabývají výchovou a vzděláváním dětí jak zdravých, tak dětí s nějakým znevýhodněním.
Nedávno se
v Kadani konala beseda, kterou uspořádala pedagogicko-psychologická poradna
s názvem „O současných problémech integrace“. Besedy se zúčastni
la paní
doktorka Marta Teplá z odboru speciální pedagogiky MŠMT a také tam pozvali
mne, člověka s Downovým syndromem. Z počátku jsem
nevěděl jestli mám z pozvání mít radost či se mám bát. Ono je pro mne
všechno těžší než pro ostatní lidi. Psát dokážu velmi dobře. To proto, že si
můžu vše promyslet, mám na svoje myšlení dost času.
Ale když mám odpovídat
na otázky, chvíli mi trvá, než si vše pořádně promyslím. Často se stává, že
jsou lidé netrpěliví a nedají mi čas k přemýšlení a já potom neřeknu to, co
jsem chtěl říci.
Ale o tom jsem nechtěl psát. Chtěl jsem vyjádřit to, že když jsem se před 32. lety narodil, slovo integrace se vůbec nepoužívala. Já jsem měl štěstí, že jsem se narodil moudrým rodičům. Ti se za mě nikdy nestyděli a brali mě všude tam, kam chodili i oni. Proto jsem se naučil být soběstačným a samostatným. Necítím se méněcenný a zbytečný.
Do mateřské školy jsem chodil mezi zdravé děti. Byla to normální, ne speciální školka. Ale mohl jsem tam chodit jenom proto, že tam učila i moje maminka. Mezi dětmi jsem byl moc rád. Vím, že si se mnou děti rády hrály, především holčičky si se mnou chtěly hrát. Naučil jsem se dobře psát, počítat a číst. Chodil jsem do zvláštní školy, kterou jsem velice dobře dokončil. Vím, že když mě rodiče chtěli dát do školy, dalo jim to hodně práce. Tenkrát rodičům říkali, že do školy vůbec nepatřím. Že jsem sice vychovatelný, ale nevzdělatelný. Potom nabízeli rodičům, ať mne dají do pomocné školy. Zvláštní že nezvládnu. A zvládl jsem zvláštní školu bez asistenta. A to jsem musel umět víc než ostatní děti v mé třídě. A to jenom proto, aby „nevěřící Tomášové“ dokázali, že mají pravdu oni. Není přece možné, aby se dítě s Downovým syndromem naučilo číst, psát a počítat!
Možná, že si říkáte, proč tohle všechno píšu. Že to není vůbec zajímavé. Ale já tím chci vyjádřit, že to nebyla vůbec lehká doba. Vím, že hodně rodičů děti se stejným znevýhodněním svoje děti do školy nikdy nedali. A tak hodně mých kamarádů neumí číst, psát ani počítat.
Teď je to lepší. Všechny děti dokonce musí chodit do školy. Mají asistenty a můžou chodit do školy s obyčejnými dětmi. A zdravé děti se učí s nimi kamarádit, pomáhat jim a neposmívat se jim. Nejsou tedy odstrkovány. Učí všemu, na co jim síly stačí.
Na besedě, o které jsem se na začátku mého příspěvku zmínil, jsem o sobě vyprávěl. Byl jsem rád, že když se mluvilo o dětech se znevýhodněním, že jsem tam byl jako jejich dospělý zástupce. Že jsem si mohl říci to, co cítím, že mě lidé naslouchali a brali moje slova vážně. A to je myslím integrace v pravém slova smyslu.
Nemyslíte?