DOWNŮV SYNDROM              OVEČKA, o.p.s.                  DĚTI Z OVEČKY                 NEJBLIŽŠÍ AKCE               KONTAKT                     ÚVAHY, NÁZORY                          NÁVŠTĚVNÍ KNIHA            

                                                                 

   Seznámení s Honzíkem

 

 

 

 

 

 

 

         ZPĚT

 

 

  

 

         Dovolte mi, abych se vám představila, jmenuji se Jitka Pflegerová. Jsem studentkou na Zdravotně sociální fakultě. Chtěla bych vám vyprávět příběh, jak jsem se seznámila s Honzíkem. Není to vůbec obyčejný kluk, od Pána Boha mu byl nadělen Downův syndrom…
Na seznamovacím odpoledni pro první ročníky oboru Rehabilitační a psychosociální péče jsem se dozvěděla o dobrovolnickém programu Pět P. Asi měsíc na to jsem absolvovala výcvik pro dobrovolníky. Při pročítání kasuistik dětí v Programu Pět P mě nejvíce zaujal klučík s Downovým syndromem. Z celého srdce jsem se modlila, aby mi koordinátorka přidělila právě tohoto klučíka. Mé prosby byly vyslyšeny. Nemohla jsem se dočkat první schůzky.
První schůzka začala velmi netradičně. S maminkou a „litlíkem“ (oslovení pro děti v programu Pět P) jsme se potkali před vraty budovy, kde sídlí Pět P. Nejdříve jsme vedle sebe jen mlčky stáli. Po chvilce mi došlo, že to nejspíše bude můj litlík. Pohledem do jeho obličeje jsem si přečetla jeho diagnosu - Downův syndrom. Působil na mě tak roztomile, když se na mě koukal přes jeho brejličky padající mu z nosu pod tíhou dioptrií. Vzorně se představil jako Honzík a podával mi ruku na seznámení. Jen mi pořád tvrdil, že já určitě nejsem ta kamarádka, se kterou se má sejít. Nakonec jsme si padli do oka. Domluvili jsme se, že se z nás stanou kamarádi a budeme se scházet každý týden a něco pěkného podnikat.                     Velice mě překvapil, na seznámení jsem od něho dostala kytičku.
Už se spolu scházíme pravidelně každý týden asi 6 měsíců. Musím říci, že s litlíkem prožíváme pěkná setkání. Je sice složitější vymyslet adekvátní program, ale zatím mi nápady ještě nedošly.
Nejvíce času však trávíme s mýma pejskama. Nejprve se jich Honzík hodně bál. První setkání probíhalo tak, že jsem musela psy zavřít do kotce a on si je začal hladit přes plot až po dlouhém přemlouvání. Paradoxem bylo, že se na ně moc těšil. Trvalo asi pět schůzek, než se jich přestal zcela bát. Dnes mám spíše opačný problém, se psy by si chtěl pořád jen hrát a někdy se dostavují potíže při odchodu domu. Loučí se se psy asi půl hodiny pořád dokola. Je s ním opravdu zábava. Nejvíce mě pobavil, když chtěl jednoho z mých psů olizovat. Prostě chtěl napodobit to, co dělá pes. Nechal si to ovšem vysvětlit, že se psům mohou dávat jen pusinky.
Musím konstatovat, že si litlík s pejskama velmi dobře rozumí. Můj mladší pes Benda ho úplně zbožňuje. Myslím si, že si Benda uvědomuje nebo nějak cítí, že je Honzík odlišný než ostatní děti, se kterými přišel do kontaktu. Pořád klučíka olizuje a sedí u něho, prostě se o něho stará a chrání ho.
Honzík chodí do základní školy, je integrovaný ve 2. třídě. Je zvyklý být v kolektivu „zdravých“ dětí. Má svůj vzdělávací program. Ve výuce mu pomáhá osobní asistentka. Při kontaktu s ostatními „Downíky“ se cítí nesvůj, nechce s nimi komunikovat. Dlouho mu trvá, než se adaptuje. Celé jeho okolí ho bere jako jakéhokoliv devítiletého kluka. Spolužačky ve třídě ho neustále ochraňují. Se spolužáky se naopak pere. Nemá sebemenší úlevy jak ve škole tak doma. Musí se na něho vymýšlet nejrůznější strategie, chová se někdy nevypočitatelně. Pro mě nastává těžší období v našem příjemném vztahu, litlík se dostává totiž do puberty. Budu muset být na něho přísnější…Honzík se má na co těšit…


 

Velice