Dovolte mi, abych se vám
představila, jmenuji se Jitka Pflegerová. Jsem studentkou na Zdravotně
sociální fakultě. Chtěla bych vám vyprávět příběh, jak jsem se seznámila s
Honzíkem. Není to vůbec obyčejný kluk, od Pána Boha mu byl nadělen Downův
syndrom…
Na seznamovacím odpoledni pro první ročníky oboru Rehabilitační a
psychosociální péče jsem se dozvěděla o dobrovolnickém programu Pět P. Asi
měsíc na to jsem absolvovala výcvik pro dobrovolníky. Při pročítání
kasuistik dětí v Programu Pět P mě nejvíce zaujal klučík s Downovým
syndromem. Z celého srdce jsem se modlila, aby mi koordinátorka přidělila
právě tohoto klučíka. Mé prosby byly vyslyšeny. Nemohla jsem se dočkat první
schůzky.
První schůzka začala velmi netradičně. S maminkou a „litlíkem“ (oslovení pro
děti v programu Pět P) jsme se potkali před vraty budovy, kde sídlí Pět P.
Nejdříve jsme vedle sebe jen mlčky stáli. Po chvilce mi došlo, že to
nejspíše bude můj litlík. Pohledem do jeho obličeje jsem si přečetla jeho
diagnosu - Downův syndrom. Působil na mě tak roztomile, když se na mě koukal
přes jeho brejličky padající mu z nosu pod tíhou dioptrií. Vzorně se
představil jako Honzík a podával mi ruku na seznámení. Jen mi pořád tvrdil,
že já určitě nejsem ta kamarádka, se kterou se má sejít. Nakonec jsme si
padli do oka. Domluvili jsme se, že se z nás stanou kamarádi a budeme se
scházet každý týden a něco pěkného podnikat.
Velice mě
překvapil, na seznámení jsem od něho dostala kytičku.
Už se spolu scházíme pravidelně každý týden asi 6 měsíců. Musím říci, že s
litlíkem prožíváme pěkná setkání. Je sice složitější vymyslet adekvátní
program, ale zatím mi nápady ještě nedošly.
Nejvíce času však trávíme s mýma pejskama. Nejprve se jich Honzík hodně bál.
První setkání probíhalo tak, že jsem musela psy zavřít do kotce a on si je
začal hladit přes plot až po dlouhém přemlouvání. Paradoxem bylo, že se na
ně moc těšil. Trvalo asi pět schůzek, než se jich přestal zcela bát. Dnes
mám spíše opačný problém, se psy by si chtěl pořád jen hrát a někdy se
dostavují potíže při odchodu domu. Loučí se se psy asi půl hodiny pořád
dokola. Je s ním opravdu zábava. Nejvíce mě pobavil, když chtěl jednoho z
mých psů olizovat. Prostě chtěl napodobit to, co dělá pes. Nechal si to
ovšem vysvětlit, že se psům mohou dávat jen pusinky.
Musím konstatovat, že si litlík s pejskama velmi dobře rozumí. Můj mladší
pes Benda ho úplně zbožňuje. Myslím si, že si Benda uvědomuje nebo nějak
cítí, že je Honzík odlišný než ostatní děti, se kterými přišel do kontaktu.
Pořád klučíka olizuje a sedí u něho, prostě se o něho stará a chrání ho.
Honzík chodí do základní školy, je integrovaný ve 2. třídě. Je zvyklý být v
kolektivu „zdravých“ dětí. Má svůj vzdělávací program. Ve výuce mu pomáhá
osobní asistentka. Při kontaktu s ostatními „Downíky“ se cítí nesvůj, nechce
s nimi komunikovat. Dlouho mu trvá, než se adaptuje. Celé jeho okolí ho bere
jako jakéhokoliv devítiletého kluka. Spolužačky ve třídě ho neustále
ochraňují. Se spolužáky se naopak pere. Nemá sebemenší úlevy jak ve škole
tak doma. Musí se na něho vymýšlet nejrůznější strategie, chová se někdy
nevypočitatelně. Pro mě nastává těžší období v našem příjemném vztahu,
litlík se dostává totiž do puberty. Budu muset být na něho přísnější…Honzík
se má na co těšit…
Velice
