Nejen
pro Vendulku od dědy...
Narození
dítěte je v rodině vždycky očekáváno s nadějí. Nový človíček, potomek,
má
naplnit naděje rodičů a prarodičů. Život nám však
mnohdy připraví jiné cesty
než ty očekávané.
Když jsme se v srpnu 2007 od syna dozvěděli, že právě narozená Vendulka má
chromozomální poruchu, která se nazývá Downův syndrom, byli jsme přirozeně
šokováni. Něco o tomto postižení člověk věděl, ovšem pokud se něco týká
přímo mne samého, začnu se o to zajímat podrobněji. Zjistil jsem, že tato
vrozená vývojová vada bývá často kombinována s dalšími komplikacemi. Naše
Vendulka nemá správně utvořené přepážky v srdíčku. Přesto prospívá dobře,
roste, přibývá na váze a rozvíjí se.
Oba dva rodiče přijali Vendulku jako dar. Protože s ní maminka pravidelně
cvičí, vyvíjí se velice dobře, obrací se, sedí, povídá základní dětskou
„abecedu“. Všichni prarodiče se vždycky těší na chvíle s Vendulkou, na
mazlení s ní. Dnes vidím, že je dobře pro Vendulku, že se
narodila do
rodiny, kde maminka je učitelka prvního stupně základní školy.
Nikdo z nás si jistě nedovede představit, jaké mohou přijít problémy a
komplikace. Věřím, že rodinné zázemí je zárukou té nejlepší možné péče.
Říká se, že kdo hodně dává, také hodně dostává. A to platí i v našem
případě. Věřím, že jak rodiče, tak i ostatní budou od Vendulky čerpat mnohé
radosti a potěšení. Já už se nemůžu dočkat prvních slůvek, vět a krůčků...