Můj pohled na život
Peetjie Engels
Ahoj všem
Jmenuji se Peetjie Engels.Je mi 23 let.Bydlím v Schinnen v Holandsku.Jsem velmi ráda,že vám můžu vyprávět o svém životě,protože je velmi pěkný.
Když jsem se narodila,moji rodiče byli zmateni,že mám Downův syndrom.Lékař jim pověděl,že se nikdy nenaučím číst,psát ani počítat.Možná se nikdy nenaučím mluvit ani chodit.Ale moji rodiče začali bojovat.
Když mě byly dva roky,neuměla jsem mluvit ani chodit.Šla jsem do lékařského centra,kam chodily všechny děti s Downovým syndromem.Doma se mnou rodiče cvičili a všechno mne učili,například chodit a mluvit.Hodně jsem si hrála se svojí sestrou Werny,která je o 14 měsíců mladší než já a dělala jsem stejné věci jako ona.Musela jsem jíst pěkně jako ona a chovat se přesně jako ona.Pak mne rodiče začali učit počítat,číst a psát.V pečovatelském centru to nedělali.Bylo to pro mne velmi těžké,ale stále jsme pokračovali.
Když mi bylo 7 roků,šla jsem do školy a lidé říkali,že mám jít do školy pro velmi těžce mentálně postižené děti.Moji rodiče s tím nesouhlasili.Chtěli mne dát do školy pro mírně retardované děti.V této škole jsem se naučila číst,psát a počítat.Doma se mnou rodiče stále cvičili,ale ve škole jim říkali,aby to nedělali.Oni stále pokračovali.Ve škole to také nebylo pěkné.Děti mě nazývaly Mongol.Bylo tu mnoho násilí a já jsem také začala být agresivní.Rodičům se to nelíbilo.Dělala jsem gymnastiku,plavání a skauting a občas jsem také zápasila.
Bylo mi 9 a půl roku,když jsme jely k prof.Feuersteinovi do Izraele. Prof.Feuerstein mě vyzkoušel a řekl,že bych měla chodit do běžné základní školy,jako moje sestra. Rodiče tomu nevěřili,nemysleli si,že v Holandsku by to bylo možné a že by to pro mě bylo příliš těžké. Ale prof.Feuerstein řekl,že je to pro mne velmi důležité. Maminka se zúčastnila jeho přednášek v Instrumental Enrichment.Když jsme pak přijely domů, začala se mnou tréninkový program. Naučila jsem se lépe myslet a vše jsem mohla dělat mnohem lépe.
Pak jsem nastoupila do běžné základní školy v Schinnen.
Byla to velmi pěkná škola. Měla jsem mnoho přátel. Hrávala jsem si u nich doma a oni zase chodili k nám.
Chodila jsem do školy se svou sestrou,zpočátku pěšky,potom na kole.Na této škole nebylo žádné násilí.Ve všech kroužcích to bylo o mnoho lepší.Přestala jsem zápasit a začala skákat na trampolíně a také ministrovat v kostele.Ukončila jsem všechny třídy této školy,přesto,že to bylo těžké a musela jsem pracovat i doma. Šla jsem na střední školu.Jezdila jsem na kole,později na skůtru.Učila jsem se podle stejného programu jako moji spolužáci.Některé ročníky byly pěkné,až na jeden.Některé děti mě přezdívaly Mongol a žárlily na mě, neboť jsem se moc snažila a dostávala pěkné známky. Ukončila jsem střední školu a šla na odbornou školu.Teď chodím na praxi, abych dostala diplom.V teorii jsem skončila s velmi pěknými známkami.
Mám vlastní dům vedle domu mých rodičů.Nejsem tam sama,ale s mým psem Takkie.Můj pes je pro mne velmi důležitý.Když jsem smutná,Takkie mi zlepší náladu.Vařím,peru,uklízím a nakupuji si sama.Pracuji v dětských jeslích a tato práce se mi líbí.Dojíždím tam vlastním autem 45 km. Večer jsem vytížená plaváním,tancem,hraním na klarinet,orchestrem a zpěvem ve sboru.Musím se také učit. Chtěla bych pracovat s dětmi s Downovým syndromem.Tento rok jsem získala první certifikát kurzu prof.Feuersteina a někdy pomáhám mamince při její práci s dětmi. Nesnáším,když se ke mě lidé chovají jako k malému dítěti, hladí mne po hlavě,mluví se mnou jako s dítětem a když mi nevěří,co dokážu.
Podle mě je důležité,aby děti s Downovým syndromem měly takový pěkný život jako já.Ale musí se mnoho učit. Musí se učit správně mluvit,číst ,psát a počítat.Metodou prof.Feuersteina se mohou naučit lépe myslet.Je pro ně lepší chodit do běžné základní školy,protože tam se naučí víc.Důležité však je,aby se správně chovaly a poslouchaly. Rodiče musí s dětmi moc pracovat,musí být přísní,jinak se dítě nenaučí správně chovat a nemůže jít do normální školy.
Když jsem byla malá,měla jsem velmi líný jazyk.Lidé často nerozuměli tomu,co jsem řekla a nemohla jsem zpívat.Bylo těžké slušně jíst.Má ústa byla zcela vyplněna jazykem.Když mi bylo 10 let,jazyk mi operovali.Nyní mám krátký jazyk. Mohu mluvit,jíst i zpívat.Podle mě by děti s Downovým syndromem,které mají veliký jazyk měly být také operované.
Mám velmi šťastný život,protože většina mých dní je velmi pěkná.Doufám,že jiné děti s Downovým syndromem budou mít také takový pěkný život jako já.Musím se velmi snažit,ale to není problém.Žiji úplně samostatně, mohu se sama rozhodovat,sama cestovat,sama se rozhoduji,co budu jíst a kdy půjdu spát.Mám mnoho zájmů a pěknou práci.
Žádám vás všechny: prosím pracujte s dětmi.Bojujte za ně.
Musejí mít také takový pěkný život.