Největším nepřítelem dětí s DS je zřejmě neinformovanost o problematice DS.  Netýká se to jen  problémů zdravotního rázu, ale i otázek výchovných a vzdělávání.    Aby lidé mohli pochopit, že lidé s DS v sobě mají stejný svět potřeb, tužeb, radosti, obav, snů, fantazie, touhy uplatnit se a být užitečnými, snažíme se oslovovat veřejnost díly, které vytvořili právě autoři s DS. Za zapůjčení obrazů  na výstavy děkujeme panu Jiřímu Šedému a jeho rodině, stejně tak  za zapůjčení fotografií  panu Stanislavu Burianovi a jeho rodině.

Film o dětech s Downovým syndromem, publikaci o rozvoji jejich hrubé motoriky, informační brožuru, publikaci o rozvoji kognitivních funkcí pomocí výtvarných technik nebo knihu MUDr.Šustrové komplexně se zabývající Downovým syndromem můžete objednat na dsovecka@tiscali.cz

Máte - li zájem o problematiku Downova syndromu, kontaktujte nás, pokud nám jste ochotni pomoci s vyhledáním vhodných výstavních prostor, rádi uspořádáme ve Vašem městě výstavu a s ní spojenou besedu na toto téma.Pokud máte zájem, navštívíme Vaši školu,  rádi s Vámi budeme sdílet zkušenosti a poskytneme informace formou prezentace a rozhovoru se žáky.

Ještě na mnoha místech u nás se totiž automaticky předpokládá, že narození dítěte s DS je synonymem rodinné tragédie. Těžko říci, kde hledat původ pro jakési oprávnění předkládat takto zjednodušeně soud o budoucnosti rodiny dítěte s handicapem.  Nemůže být přece sporu o tom, že jsou to rodiče, kteří jediní mohou posoudit kvalitu svého rodinného života, nikdo jiný. Z toho důvodu je zřejmě lépe hledat pravdivý obraz o životě rodiny  dítěte s postižením  přímo u rodičů, dětí a dospělých lidí s Downovým syndromem.

  .       Je pravda, že výsledkem "péče státu" v dobách před r. 1989 byl možný popis dítěte s DS jako nevzdělavatelného, zcela nesamostatného, souženého mnoha chorobami, s nimiž  jeho organismus bojuje jen  těžko. Ovšem je také pravda, že každý pediatr, psycholog, vychovatel i pedagog potvrdí, že dítě, a to už jakékoli, pokud bude vyrůstat v sebelepším ústavu sociálním péče, nerozvíjí se v žádném případě tak, jak  by se vyvíjelo tam, kam patří, tj. v rodině.   Pokud se podíváme  na mladé lidi s DS, k nimž se jejich rodiče neotočili zády, ale rozhodli se podepřít je a rozvinout jak nejlépe je to možné v každém daném případě, setkáme se s lidmi, kteří chtějí pomáhat, jsou citliví a opravdoví, umějí si vytvořit názor.  Ovšem vědí, že je společnost zatím od sebe odlišuje a to je jejich trápení. 

Výstavy   ZDE