ZPĚT
|
|
Přestěhováním
z Nového Jičína do Kadaně jsme vyřešili jeden problém, který nás v
posledních letech znepokojoval. Máme postaráno o Jirkovu budoucnost. Byla to
sice cesta hodně náročná, ale zvládli jsme to. Postavili jsme dům, kde má
Jirka svůj byt prakticky se vším všudy. To znamená, má uspořádáno vše tak,
že bude žít svobodně, plnohodnotně, samostatně a důstojně. Tak jak žijí v
současné době mladí lidé. Také jsme vyřešili jeho touhu sice být úplně
samostatný, ale mít ve své blízkosti lidi, které má rád.
Ovšem čekal nás, jak už to v životě chodí, další problém. A to, jeho
zaměstnání. Cílem našeho snažení je, aby si náš syn na práci nehrál, jak se
to stalo v jeho rodném městě, ale aby smysluplně pracoval, dál se rozvíjel a
měl ze svého zaměstnání radost. Nalézt důstojnou a smysluplnou práci je
značně obtížná věc. Zvláště ve městě, kde vás nikdo nezná, kde informovanost
o schopnostech lidí s Downovým syndromem není až tak moc dobrá, kde také my
neznáme pracovní možnosti a neznáme lidi mimo rodinu naší dcery.
Tak začalo naše nové hledání. Vůbec jsme se nelekli tohoto úkolu. Vždyť celý
život stále něco hledáme a nacházíme, a veškerá naše aktivita směřuje k
našemu synovi. Ale v žádném případě to není oběť nebo obětování. Prostě
hledáme nové cesty pro radostný život našeho Jirky, chceme, aby žil tak, jak
žijí ostatní mladí muži. Důležité je, aby poznal a byl si vědom toho, že ho
stále někdo potřebuje, že může někomu pomoci a pomáhat, že má dostatek
schopností a sil, že není nikomu na obtíž, spíše naopak. Důležité je, aby
pocítil svoji neopakovatelnost, jedinečnost, důležitost svého bytí zde na
zemi.
První naše informace, kterou jsme dostali, byla existence společnosti Inva,
kde pracují lidé s postižením a jejich činnost je zaměřená na práci rukou.
Príma, chvályhodné, ale ne činnost pro Jirku. Moje odmítnutí vyvolalo
určitou nevoli. „Co si to zase vymýšlím? Proč nabízenou práci nechceme
přijmout? Jsme normální?“ Ano, jsme velice normální, pouze snad předbíháme
dobu. Chceme totiž tak málo! Jenom zaměstnat našeho syna tak, aby nevyvíjel
stereotypní činnost, která by sice rozvíjela jeho jemnou motoriku, ale ne
celou jeho osobnost.
Tak další hledání, trpělivé, promyšlené, cílevědomé. Důležité je, že vždy
víme, co chceme. Máme svůj cíl, který vychází zcela z přání Jirky, jsme
nároční, nespokojíme se hned se vším, co nám kdo nabízí. Tím sice působíme
trochu nezvykle, ale vždy to byla ta správná cesta, kterou jsme se vydali.
Potom se Jirkovi nabídla možnost pracovat ve vinárně. Bezesná noc! Je to
ono, co hledáme? Ale zkusíme nezávazně a uvidíme. Jirka se do vinárny moc
těšil. Vždyť v Novém Jičíně získal Osvědčení jako pomocný kuchař. Co bylo
kladem, Jirka by měl pracovat v majoritní společnosti a samostatně. První
naše návštěva ve vinárně byla plná očekávání. Jirka, manžel, já. Nároční
návštěvníci plni otázek. Prostředí vinárny nás velice mile překvapilo.
Vkusně a čistě zařízené prostředí, milá paní majitelka. Domluvili jsme se na
podmínkách Jirkovy činnosti. Jirka by měl pracovat jako kuchař studené
kuchyně, samostatně, na práci by měl dostatek času, a pouze v pozdějších
odpoledních hodinách.
Vraceli jsme se domů vcelku spokojeni. Jirka plný plánů, s velkým elánem.
Doma okamžitě vyhledal řadu mých kuchařek a jal se „studovat“. Když jsem se
na něho přišla podívat po chvíli, byl obklopen papíry, na kterých měl návrhy
obložených mís a talířů. Trochu jsem se zastyděla, protože já osobně jsem se
takto pečlivě do svého nového zaměstnání nepřipravovala. Druhý den byl ten
den s velkým D. Žehlila jsem Jirkovi bílé kalhoty a tričko, kdy mě přišel
několikrát zkontrolovat, jestli to dělám dobře. Nakonec jsem mu dala
žehličku, ať si to tedy udělá sám. To jsem ale měla udělat hned. Opět jsem
se napomenula, že mu zametám cestičku. Příště to už určitě neudělám. Tak si
Jirka nakonec ke své spokojenosti všechno nažehlil sám a těšili jsme se na
druhý den. Nebo spíš Jirka se těšil, já jsem byla plná obav, jak to Jirka
zvládne. Zase moje chyba, které se snažím vyvarovat. Důvěřovat svému synovi,
musím přeci začít od sebe, co potom můžu chtít na okolí?
Šla jsem na poprvé do vinárny s Jirkou. Připravena mu pomoci, mluvit mu do
jeho práce, ovlivňovat ho. Jirka měl za dvě hodiny připravit deset
obložených mís pro večírek učitelů. Řízení z nebe! Přišli jsme s Jirkou do
vinárny a já jsem z hrůzou zjistila, že jsem v poradně, kde pracuji,
zapomněla klíče. Co teď? Klíče nutně potřebuji a chci přeci být s Jirkou a
mluvit mu do jeho práce? To přeci sám nemůže zvládnout? Ale nutnost
zvládnout svoji zapomnětlivost byla silnější. Šla jsem tedy pro klíče. Ale
nespěchala jsem. Řekla jsem si, že to Jirka zvládne a když ne, nic se
nestane. Nejde přeci o život! Vrátila jsem se po delší chvíli a zvědavě jsem
začala nahlížet na výsledky Jirkovy činnosti. Zatajil se mi dech, zavýskla
jsem, byla jsem pyšná. Jirka už měl několik mís hotových a já jsem nevěřila
svým očím. Prostě bez přehánění nádhera. Paní majitelka byla velice mile
překvapená a já jsem se tvářila, že to je samozřejmost. Jirka deset mís
zhotovil za hodinu a půl. Každá mísa byla jiná. Na jedné byla dokonce ze
salátu palma. Ozdobený stůl vypadal náramně dobře. Paní majitelka si vše
vyfotografovala a byla s Jirkou velice spokojená. Skupina učitelů, kteří
přišli na večírek, Jirku velice pochválila. Podávali mu ruce a vzájemně se
seznamovali. Úspěch, zadostiučinění.
Když jsem tak čekala na svého syna, dala jsem se do řeči se zaměstnankyní
vinárny. Ta se mi svěřila, že paní majitelce rozmlouvala to, aby Jirku
zaměstnala. Mají ve své vzdálenější rodině dospělého člověka s Downovým
syndromem, který byl od útlého věku v ÚSP. Jezdí ale na víkendy domů. Ten
člověk je prý agresivní, nezvladatelný, rodina počítá s tím, že už ho brát
domů ani nebudou. A tak si také představovala i Jirku. Vysvětlila jsem jí,
že lidé s Downovým syndromem jsou přátelští, vstřícní, ale že je hluboce
zasahuje křivda a nepochopení. Jestliže jim není věnován dostatek času,
zákonitě se brání tak, jak umí. Také je důležité jim vyčlenit jejich místo
na zemi s dostatkem prostoru k jejich rozvoji.
Nadšená paní majitelka hned chtěla dát na kabelovou televizi zprávu, že u ní
ve vinárně pracuje Jirka a že je velice šikovný. Hned jsem její aktivitu
zbrzdila. Vysvětlila jsem jí, že by mohla spěchem spíše věci uškodit. V této
oblasti je nutná velká citlivost. Vždyť mnoho lidí ani neví, jací jsou lidé
s Downovým syndromem. Mnozí si představují tyto lidi úplně jinak než jaká je
skutečnost. A tak jsme se domluvili na tom, že nejprve půjde na kabelové
televizi seznámení s Jirkou. Jeho úspěchy v oblasti malování i činnosti
literární. Vše uvedu náhledem do problematiky Downova syndromu a teprve
potom se může ukázat Jirka při práci ve vinárně v celé jeho kráse.
Mám velkou radost ze svého syna. Jsem pyšná matka. Co bych si přála víc?
|
|
|
|