Místo na zemi, PhDr. V. Šedá

   ZPĚT

  Přestěhováním z Nového Jičína do Kadaně jsme vyřešili jeden problém, který nás v posledních letech znepokojoval. Máme postaráno o Jirkovu budoucnost. Byla to sice cesta hodně náročná, ale zvládli jsme to. Postavili jsme dům, kde má Jirka svůj byt prakticky se vším všudy. To znamená, má uspořádáno vše tak, že bude žít svobodně, plnohodnotně, samostatně a důstojně. Tak jak žijí v současné době mladí lidé. Také jsme vyřešili jeho touhu sice být úplně samostatný, ale mít ve své blízkosti lidi, které má rád.
Ovšem čekal nás, jak už to v životě chodí, další problém. A to, jeho zaměstnání. Cílem našeho snažení je, aby si náš syn na práci nehrál, jak se to stalo v jeho rodném městě, ale aby smysluplně pracoval, dál se rozvíjel a měl ze svého zaměstnání radost. Nalézt důstojnou a smysluplnou práci je značně obtížná věc. Zvláště ve městě, kde vás nikdo nezná, kde informovanost o schopnostech lidí s Downovým syndromem není až tak moc dobrá, kde také my neznáme pracovní možnosti a neznáme lidi mimo rodinu naší dcery.
Tak začalo naše nové hledání. Vůbec jsme se nelekli tohoto úkolu. Vždyť celý život stále něco hledáme a nacházíme, a veškerá naše aktivita směřuje k našemu synovi. Ale v žádném případě to není oběť nebo obětování. Prostě hledáme nové cesty pro radostný život našeho Jirky, chceme, aby žil tak, jak žijí ostatní mladí muži. Důležité je, aby poznal a byl si vědom toho, že ho stále někdo potřebuje, že může někomu pomoci a pomáhat, že má dostatek schopností a sil, že není nikomu na obtíž, spíše naopak. Důležité je, aby pocítil svoji neopakovatelnost, jedinečnost, důležitost svého bytí zde na zemi.
První naše informace, kterou jsme dostali, byla existence společnosti Inva, kde pracují lidé s postižením a jejich činnost je zaměřená na práci rukou. Príma, chvályhodné, ale ne činnost pro Jirku. Moje odmítnutí vyvolalo určitou nevoli. „Co si to zase vymýšlím? Proč nabízenou práci nechceme přijmout? Jsme normální?“ Ano, jsme velice normální, pouze snad předbíháme dobu. Chceme totiž tak málo! Jenom zaměstnat našeho syna tak, aby nevyvíjel stereotypní činnost, která by sice rozvíjela jeho jemnou motoriku, ale ne celou jeho osobnost.
Tak další hledání, trpělivé, promyšlené, cílevědomé. Důležité je, že vždy víme, co chceme. Máme svůj cíl, který vychází zcela z přání Jirky, jsme nároční, nespokojíme se hned se vším, co nám kdo nabízí. Tím sice působíme trochu nezvykle, ale vždy to byla ta správná cesta, kterou jsme se vydali.
Potom se Jirkovi nabídla možnost pracovat ve vinárně. Bezesná noc! Je to ono, co hledáme? Ale zkusíme nezávazně a uvidíme. Jirka se do vinárny moc těšil. Vždyť v Novém Jičíně získal Osvědčení jako pomocný kuchař. Co bylo kladem, Jirka by měl pracovat v majoritní společnosti a samostatně. První naše návštěva ve vinárně byla plná očekávání. Jirka, manžel, já. Nároční návštěvníci plni otázek. Prostředí vinárny nás velice mile překvapilo. Vkusně a čistě zařízené prostředí, milá paní majitelka. Domluvili jsme se na podmínkách Jirkovy činnosti. Jirka by měl pracovat jako kuchař studené kuchyně, samostatně, na práci by měl dostatek času, a pouze v pozdějších odpoledních hodinách.
Vraceli jsme se domů vcelku spokojeni. Jirka plný plánů, s velkým elánem. Doma okamžitě vyhledal řadu mých kuchařek a jal se „studovat“. Když jsem se na něho přišla podívat po chvíli, byl obklopen papíry, na kterých měl návrhy obložených mís a talířů. Trochu jsem se zastyděla, protože já osobně jsem se takto pečlivě do svého nového zaměstnání nepřipravovala. Druhý den byl ten den s velkým D. Žehlila jsem Jirkovi bílé kalhoty a tričko, kdy mě přišel několikrát zkontrolovat, jestli to dělám dobře. Nakonec jsem mu dala žehličku, ať si to tedy udělá sám. To jsem ale měla udělat hned. Opět jsem se napomenula, že mu zametám cestičku. Příště to už určitě neudělám. Tak si Jirka nakonec ke své spokojenosti všechno nažehlil sám a těšili jsme se na druhý den. Nebo spíš Jirka se těšil, já jsem byla plná obav, jak to Jirka zvládne. Zase moje chyba, které se snažím vyvarovat. Důvěřovat svému synovi, musím přeci začít od sebe, co potom můžu chtít na okolí?
Šla jsem na poprvé do vinárny s Jirkou. Připravena mu pomoci, mluvit mu do jeho práce, ovlivňovat ho. Jirka měl za dvě hodiny připravit deset obložených mís pro večírek učitelů. Řízení z nebe! Přišli jsme s Jirkou do vinárny a já jsem z hrůzou zjistila, že jsem v poradně, kde pracuji, zapomněla klíče. Co teď? Klíče nutně potřebuji a chci přeci být s Jirkou a mluvit mu do jeho práce? To přeci sám nemůže zvládnout? Ale nutnost zvládnout svoji zapomnětlivost byla silnější. Šla jsem tedy pro klíče. Ale nespěchala jsem. Řekla jsem si, že to Jirka zvládne a když ne, nic se nestane. Nejde přeci o život! Vrátila jsem se po delší chvíli a zvědavě jsem začala nahlížet na výsledky Jirkovy činnosti. Zatajil se mi dech, zavýskla jsem, byla jsem pyšná. Jirka už měl několik mís hotových a já jsem nevěřila svým očím. Prostě bez přehánění nádhera. Paní majitelka byla velice mile překvapená a já jsem se tvářila, že to je samozřejmost. Jirka deset mís zhotovil za hodinu a půl. Každá mísa byla jiná. Na jedné byla dokonce ze salátu palma. Ozdobený stůl vypadal náramně dobře. Paní majitelka si vše vyfotografovala a byla s Jirkou velice spokojená. Skupina učitelů, kteří přišli na večírek, Jirku velice pochválila. Podávali mu ruce a vzájemně se seznamovali. Úspěch, zadostiučinění.
Když jsem tak čekala na svého syna, dala jsem se do řeči se zaměstnankyní vinárny. Ta se mi svěřila, že paní majitelce rozmlouvala to, aby Jirku zaměstnala. Mají ve své vzdálenější rodině dospělého člověka s Downovým syndromem, který byl od útlého věku v ÚSP. Jezdí ale na víkendy domů. Ten člověk je prý agresivní, nezvladatelný, rodina počítá s tím, že už ho brát domů ani nebudou. A tak si také představovala i Jirku. Vysvětlila jsem jí, že lidé s Downovým syndromem jsou přátelští, vstřícní, ale že je hluboce zasahuje křivda a nepochopení. Jestliže jim není věnován dostatek času, zákonitě se brání tak, jak umí. Také je důležité jim vyčlenit jejich místo na zemi s dostatkem prostoru k jejich rozvoji.
Nadšená paní majitelka hned chtěla dát na kabelovou televizi zprávu, že u ní ve vinárně pracuje Jirka a že je velice šikovný. Hned jsem její aktivitu zbrzdila. Vysvětlila jsem jí, že by mohla spěchem spíše věci uškodit. V této oblasti je nutná velká citlivost. Vždyť mnoho lidí ani neví, jací jsou lidé s Downovým syndromem. Mnozí si představují tyto lidi úplně jinak než jaká je skutečnost. A tak jsme se domluvili na tom, že nejprve půjde na kabelové televizi seznámení s Jirkou. Jeho úspěchy v oblasti malování i činnosti literární. Vše uvedu náhledem do problematiky Downova syndromu a teprve potom se může ukázat Jirka při práci ve vinárně v celé jeho kráse.
Mám velkou radost ze svého syna. Jsem pyšná matka. Co bych si přála víc?