Já vím, že vychovávat dítě s postižením není procházka růžovým sadem.
A že v prvních okamžicích si myslíte, že se to nedá zvládnout. A mohu se přiznat, že v prvních dnech po porodu by mi byla milá pomoc od psychologa, v tu dobu jsem ho fakt hodně potřebovala. Z jednoho prostého důvodu, že si o mojí bolesti můžu kdykoli popovídat s cizím člověkem. Teď se asi ptáte proč s cizím a ještě s psychologem, vždyť mám rodinu, která mě vyslyší. Já si myslím, že to není tak jednoduché: rodině řeknete jak se cítíte, ale už jim těžko řeknete něco, co by jim mohlo ublížit. A právě člověku, který vám bude taky rozumět můžete říci vše a víte, že se to nikdo nedozví a hrozně se vám uleví. A hlavně vždycky má pro vás nějakou odpověď, která by vás mohla trochu uklidnit.Bohužel, já tuto možnost neměla,ale vím, že kdy by mi ji v té době někdo nabídl, tak ji využiji, protože jsem pořád slyšela jaké komplikace mohou nastat nebo jaké zdravotní problémy mohou mé dítě provázet v dětství a v dospělosti. A o mě jako o trpícího člověka se nikdo nezajímal. Nikdo mi nic pozitivního neřekl ohledně našeho miminka, už jsem byla psychicky na dně a můj manžel také.
Je holý fakt, že ne každá porodnice tuto službu poskytuje.
Takže pokud vám tuto nabídku někdo poskytne, tak jí využijte. A nejlépe uděláte, když si to s manželem předem proberete. Ne každý tuto pomoc vyhledává a nebo se bude před vámi stydět, tak mu nechte prostor na rozmyšlenou a třeba mu nenápadně ukažte kontakt na doktora nebo mu řekněte, že za zkoušku nic nedá. Třeba můj manžel má stejný problém. Když jsem se ho zeptala na jeho pocity, tak mi řekl, že to co si myslí je jeho věc. Ale vím, že kdyby měl tuto možnost, tak jí využije, i když říká, že neví, co by mu tam říkal. Je to chlap, který se před svojí ženou nechce rozbrečet.
