...jak vyučoval Jirka Šedý na základních školách, listopad 2007

   ZPĚT

Malířská škola

Jiří ŠEDÝ

Mně a maminku pozvala paní Janička Jarošová do Českých Budějovic, abych tam děti učil malovat tak, jak to umím.

Měl jsem z toho moc velkou radost. Z toho, že někdo stojí o to, co umím a že to můžu také někoho naučit. Tak jsme si nabalili velký batoh a jeli jsme.

První den jsem já a maminka přednášeli na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích.

Až jsem byl překvapen, kolik tam bylo studentek a studentů. Měl jsem pocit, že se každý na mě dívá a bylo mi z toho velké horko. Díval jsem se do očí studentů. Každé oči byly jiné. To, že tyto oči měly jinou barvu mne nepřekvapilo. Ale četl jsem v každých upřených očích různé pocity. Překvapení, zájem i nezájem, radost, pochopení, sympatie, odmítání a dokonce v jedněch očích i výsměch. Až se mi z toho zamotala hlava. Ale když jsem se podíval na maminku, viděl jsem klid, úsměv a radost. To mne tak uklidnilo, že jsem ve velké pohodě přečetl to, co jsem si napsal a chtěl všem říci. Napsal jsem si to proto, že jsem měl strach, že z hlavy všem nedokážu říci to, co bych tak moc chtěl. Vyprávěl jsem o tom, jak jsem začal poznávat se svojí sestrou Leonkou barvy, přírodu a malování. Potom maminka povídala o tom, jak se dá různě využít barva a různé materiály a co se při tom dá u dětí učit a naučit. Vyprávěla o tom, jak pracovala se mnou a Leonkou, s dětmi, které měla v péči, to byly děti postižené i zdravé a i jak pomáhala i starým lidem, kteří už ani nechtěli být na tomto světě a nic je nezajímalo. A já jsem pozoroval oči studentů, jak se mění. Objevil se v nich zájem a zvědavost. A to se mi moc líbilo.

Večer jsme trávili u Jarošů a já jsem více poznal Zuzanku, která je stejně odlišná jako já a její milou a hezkou sestru Johanku. Zuzka je strašně prímová. Má teplé oči a medvídkové tlapky jako já. Mám ji moc rád.

A druhý den to začalo. Jeli jsme do školy učit děti malovat. Moc jsem se na to těšil, protože už jsem učil děti v Novém Jičíně a také jsem je to naučil. Přijeli jsme do školy, kde nás čekala kupa dětí. Už jsem byl zvyklý na to, že mne děti zvědavě pozorují a každý z nich se tváří jinak. Ale vždy zjistím, že jsou všechny děti stejné. Zvědavé a každé z nich, když jim ukážu co umím, chce malovat a maluje. Já používám jinou techniku než na kterou jsou děti zvyklé. Touto technikou může malovat každý i ten, kdo si myslí, že malovat neumí a nebo ho to nebaví. Aby děti malování ještě více bavilo, kapeme jim do barvy různé vůně. To proto, aby se jim rozvíjel i čich. Třeba pro barvu červenou máme vůni jahody nebo maliny, pro žlutou citrónovou, pro oranžovou pomeranč, pro modrou borůvku a podobně. Každému přeji, aby viděl ty nádherné obrázky, které děti malovaly. Já jsem měl pusu od ucha k uchu a děti, samozřejmě, také.

Byly jsme také ve škole, kde byly děti jiné, odlišné. Byla tam jedna dívenka, taková plachá a bázlivá. A ta také malovala a dokonce řekla, že mě má ráda. V té škole ale byly i paní učitelky z jiných škol a jen tak se na nás dívaly. To se mi tak moc nelíbilo. Jen tak tam seděly a seděly, zatímco děti malovaly. Asi by bylo lepší, když by malovaly také. Jen ať to každý zkusí! Buď mu to udělá radost nebo si alespoň při malování odpočine. Moje maminka, když je unavená začne malovat a radostně mi říká, že to sice neumí, ale že si „vygumuje“ hlavu. Maminka má pravdu. Její obrazy jsou hrůza, někdy si říkám, že zbytečně plácá barvu, ale když uvidím její radost, tak si zase řeknu, že té barvy vůbec není škoda.

Nejlepší malování bylo ve škole, kam chodí Zuzanka. Je tam totiž strašně senzační pan ředitel. Má ptačí jméno. Jmenuje se Špaček. Umí nádherně malovat motýly a hmyz vůbec. A tento pan ředitel s dětmi maloval. Sedl si na zem, zářil jako malý kluk a vůbec nevypadal jako pan ředitel. Měl teplé oči, a bylo vidět, jak ho děti mají rády. Vůbec se tomu nedivím. On totiž vůbec nepředstíral zájem. Jeho zájem o malování byl opravdový. Nic nepředstíral, to já poznám. A podle toho má ve svojí škole i prímové paní učitelky. No a samozřejmě děti. Tolik barev a tepla hned tak někdo neuvidí. Obrázek jeden krásnější než druhý, děti se špinavýma rukama a radostnýma očima, sem tam barva na oblečení, na zemi i na tvářích. Radostná, barevná škola. Taková škola by měla být všude na světě. Hned by nám bylo všem lépe. Zuzanka má nejkrásnější školu. Proto je také veselá a do školy chodí moc ráda. Vůbec se jí nedivím, protože z téhle školy se mi také vůbec nechtělo.

Večer nás paní Janička také vzala na koncert do umělecké školy, kde učí hrát dívenky na klavír. A tak jsem seděl a poslouchal hudbu, celá moje duše byla zahlcená tóny a já jsem se vznášel v barevnosti melodií a krásy zvuků.

V sobotu, to byl „zlatý hřeb“. Učil jsem malovat „dovňátka“. Přišly s rodiči z o.p.s. Ovečka i se svými sourozenci. No to byla pohoda! Mezi svými kamarády malinkými i většími. Potom jsme si s rodiči povídali o životě, o veselých i smutnějších příhodách. Hodně jsme se i nasmáli. Moje maminka je totiž veselá a ráda se směje. Vždyť má přeci mě, člověka, který ji dělá radost a má ji moc a moc rád. Tak proč by se mračila a byla smutná?

Jsem moc rád na světě, milí přátelé. Mám radost, že hodně věcí umím. A nejvíce ze všeho mi jde radost a krásu rozdávat. Zasévat do srdcí lidí dobro, poznání, lásku a něhu, učit poznávat svět v barevném spektru pomoci, křehkosti a přátelství.