KNIHU "PRŠÍ PES" NAPSAL TATÍNEK LUCINKY PODLE SKUTEČNOSTI                                                               

    ZPĚT

Prší pes

Naše dcerka se narodila s Downovým syndromem a my jsme věděli, že nás čeká dlouhá cesta, a že budeme muset vybojovat nejednu bitvu. Při pohledu zpátky nezapomenu na opakující se psychologická vyšetření. Koncem čtvrtého roku jsme byli přeřazení k nové mladé lékařce. Ta se snažila všemožně s Lucinkou komunikovat, ale Lucinka vycítila její odmítavý postoj, zarputile mlčela a nikdo z ní nedostal ani větu. A tak vždy zpráva bývala zakončená větou: „vývoj v současné době při horní hranici těžké mentální retardace pouze s náznakem citové vazby na matku ...„Manželka to vždy obrečela, ale nedokázali jsme to změnit. Až při jednom sezení paní doktorka přišla s novou taktikou a zkoušela Lucinku zaujmout písničkami. A tak jí pořád zpívala: Prší, prší jen se leje ... a  skákal pes přes oves. Lucinka byla zaseknutá a bez známky zájmu a vnímání koukala do země. Teprve na odchodu ve dveřích se prudce otočila a psycholožce zahrozila prstem:  „Prší pes, ty,ty,ty!“Zaskočená lékařka za námi vyběhla na chodbu s výkřikem: „To není možné, ona mi celou dobu rozuměla!“ 

Od toho okamžiku se všechno změnilo                                                                                                                         

                                                                                                                           Výs

V čekárně dětského kardiocentra postáváme ještě asi s pěti dalšími dětmi. Jsme tu poprvé a je nám úzko. Naši Lucinku   máme    v kočárku  a  žena ji co chvíli pochová. Kolem nás běhá asi pětileté děvčátko, je docela veselé. Její maminka, když se  pak rozpovídá nám vypráví, že dcerka má po operaci a že všechno dobře dopadlo. Jaksi nám to proteplilo duši, zatíženou obavami   z budoucnosti našeho děťátka.  Srdeční  vada přece nemusí být konec vše. Konečně sestra volá naše jméno. Rozechvělí vstupujeme dovnitř. Vidím, že i manželka je nervosní, přestože v nemocnici dlouhá léta pracuje. Sestřička se s námi pozdravila se slovy: tak kde máte tu vaši princezničku, tak maminko, položte ji sem, uděláme ji EKG. Lucinku rozbalujeme a sestřička ji na zápěstí upíná gumový pásek s elektrodami. Lucinka se trošičku vzpouzí – i v tomto útlém věku se jí nelíbí  omezování svobody.A tak se stalo, že první pokus natočit činnost srdíčka se nepovedl. Sestřička přinesla chrastítko a pacientce nad hlavičkou zamávala. Máme zkusit mávat, snad chvilku vydrží v klidu. Vidím, že sestřička teprve nyní pohlédla dlouhým pohledem na Lucinčinu tvářičku, ano poznala to... Naše dcerka má těch problémů víc a jeden z nich nikdo neodstraní – má navíc jednadvacátý chromozom. Napodruhé byla naše dcerka  hodná a záznam se povedl. Sestřička zvedá dlouhý papír a čte ho. Mlčí, víme, nebude to dobré a máme obavy, aby to nebylo moc špatné. Ani jsme  si neuvědomili, že z druhé místnosti k nám přistoupil  primář. Od vidění se známe, pracuje ve zdejší nemocnici leta.  Nyní má soustředěný výraz – studuje tentýž papír jako sestřička. Žena mi stiskla ruku, vím, co mi chce říct, strašně bychom teď potřebovali naději.

„Položte ji sem“.Jenže to už jsme v tmavé vyšetřovně a Lucinku studí chladný igelit před obrazovkou. Dokonce se i slabým hláskem ozývá. „Sestro, připravte injekci, potřebuju, aby byla naprosto klidná “.Žena prosebně očima dává znamení sestřičce, ne, sedativa nebudou třeba… Lucka se zklidní… Prstem ji přejíždím malou patičku, snad  to zapůsobí. Mezitím sestra maže průhledný gel na snímač, ale dcerka už jen vrní a ručičkou svírá chrastítko. Na obrazovce se ukazují první obrazce, nerozumím tomu, ale vnímám, jak je to důležité. Primář soustředěně odečítá hodnoty. Jeho kamenná tvář nenaznačuje ni

A obrazovka znovu a znovu zaznamenává činnost malého srdíčka. Jsou vidět jednotlivé stahy srdeční tkáně – světlo a stín. Pak hlučně cvakne vypínač, obraz zmizí. Teď přijde verdikt. „Pro dnešek toho víc neuvidíme, můžete ji zase   zabalit.“  A víc nic, jen to ticho... Pane primáři, potřebujeme oporu, potřebujeme vaše slova,  potřebujeme pomoc, jsme tu poprvé… A moje žena ji potřebuje ještě víc než já, prosím vás o to, řekněte … jenže tohle všechno neumím vyslov. Mezitím doktor listuje složkou papírů z  porodnice. Jsou tam jen základní údaje – Downův syndrom, šelest na srdíčku, nižší váha. Doktor listuje dál a kroutí hlavou.„Musíme si o všem promluvit, vždyť vás oba znám a, ne …“Lucinku už máme zabalenou a čekáme na pokračování rozhovoru, a já tuším že slova naděje neuslyšíme. „ Vážená paní, vám je osumatřicet, a to jste nebyla na genetickém vyšetření?

„ Byla.“

„ Samozřejmě. A vyšetření plodové vody dopadlo jak??“

Žena mlčí a upřeně se dívá Lucince na tvářičku.

„Snad nechcete říct, že jste to nevěděla?“

Žena  stále mlčí  a já cítím, že se to týká i mne. „Ano, věděli jsme, že chromozomy nejsou v pořádku.“

„To nechápete, kolik …“ lékař se trochu zamračeně zarazil a větu nedořekl. Ale my mu rozumíme příliš dobře. Ano, on se obává že naše dítě odčerpá příliš financí ze zdravotnického systému. Ano, on  nese, že naše dítě s beznadějnou prognózou a tolika problémy odebere prostředky, které se dali použít pro jiné zdravé dítě. Ano, on je i pobouřen naším postojem a nemůže se přes něj přenést.

Po pár vteřinách se otáčí na svém kolečkovém křesle a jedním odstrčením odjíždí ke knihovničce. Chvíli očima tápe v regálech a pak nám otevírá svazek a v něm několik fotografií. Jsou na nich těžce zdeformované dětské tvářičky. Ale my tu publikaci známe předčítal nám z ní genetik v krajském městě. Ostatně přece jen dnes víme, že ta kniha je několik desetiletí stará a že v ní není příliš pravdivých údajů.„Tady, tady to máte. Toto dítě jste vědomě, nepochopitelně vědomě přivedli na svět. Dítě není cit, je to plná zodpovědnost. Co teď?“ A hněvivě mávl rukou.Mlčky se lékaři dívám do očí, vidím v nich pohrdání a  odpor. I kdybych ze sebe vychrlil slova obhajoby, nevnímal by je. A já jsem navíc obyčejný člověk a nedokážu tak pohotově reagovat. Koutkem oka vidím lesklé oči mé ženy. Ale my své dítě neopustíme, a nepřijímáme pohrdání slabými a odmítáme, odmítáme dělit děti na ty, co dostanou jméno a na ty,  co nikdy žádné jméno nedostanou. A odmítáme dělit děti na děti s právem a bez práva na lásku.   „ … tak si ji zabalte. Písemnou zprávu zašlu na dětské.“ Svraštělé čelo se od nás odklání a jako bychom již v místnosti nebyli zvedá telefon a s kýmsi si domlouvá důležitou schůzku.

 Po cestě domů přemítáme se ženou co dál. Není to jednoduché, tenhle lékař je jediný srdcař v našem městě. Mohli bychom sice dojíždět do sousedního okresu, ale to je příliš složité, alespoň nyní, když je Lucinka malá. Ta teď usnula a my ji opatrně i s taškou dáváme před poliklinikou do kočárku. Když spí není vůbec poznat, že je jiná, nemá zúžené oči a nám připadá úplně stejná jako když byly malé i naše ostatní děti. Žena se začala chvět a nezadržitelně    jí zlomil pláč. Dávám jí ruku kolem ramen a  pak se plahočíme úzkými uličkami domů. Potřebuji něco říct. A potřebuji najít slova.„ ... vím, co cítíš, ale nechci abys přijala pocit viny, co nám vnucuje okolí. Není to lehké, poslouchat ty řeči. Jsme vším zaskočeni a jsme v tomhle tom světě najednou úplně sami a při tom  neseme nepředstavitelnou tíhu. Možná nebudeme umět jít dál a možná nám ani nikdo nepodá pomocnou ruku. Ale když už jsme tehdy se slzami v očích přijali rozhodnutí, že naší nenarozenou holčičku necháme žít, tak ji neopustíme ať budoucnost bude jakákoli...  A já neumím řečnit, a o citech už vůbec ne, ale ... ale chci abys věděla, že si tě vážím a taky  to, že  stojím vedle tebe a ty stojíš vedle mne...“

 Zbytečná pravda

 Nenapadlo mě, že tento příběh opět uslyším a teprve nyní pochopím jeho smysl. Stojím u nemocničního lůžka a hledím na nezdravě zažloutlou tvář mé mámy. Takový tísnivý smutný pohled. Jsem dávno dospělý a v uhoněném životě jsem neměl doposud čas se zastavit a přemýšlet o spoustě věcí. Neměl jsem čas přemýšlet ani o mé mámě. Vozil jsem ji po nemocnicích, ale nějak vnitřně jsem předstíral, že se nic neděje, že je vše v pořádku. Následně jsem se pak snažil na vše rychle zapomenout a úprkem se schovat do každodenního chaosu.

A teď, trochu zaskočen, jsem postaven tváří tvář něčemu jinému. Vidím v pohledu mé mámy, že času je málo. Těžká operace jí vzala spousty sil a já u ní stojím a hledám téma hovoru, abych jí ulehčil její bolest a nekonečný smutek. Ale jako kdyby to věděla s přestávkami mi sama začala vyprávět příběh  jejího  profesorova dějepisu.Byla válka, všechno dusil strach a cenzura. Profesoři na gymnáziu bojácně hledali loajální slova a  jen věrný dějepisec jim v příbězích z české historie dodával naději a posiloval v nich víru, že násilí bude poraženo a všechen ten hnus skončí. Pro mladé studentky ty hodiny byly balzámem na duši a o to víc profesorovu odvahu  obdivovaly.A do této atmosféry přišla oslava fuhrerových narozenin. Celé gymnázium bylo nahnáno do tělocvičny, kde na pódiu blábolili placení pochlebovači. Lze si vybavit  pohledy studentek, v kterých se blýskal strach a hnus. Poslední plešatý řečník (kterého znaly jako užvaněného budižkničemu) probíral zevrubně české dějiny. Pisklavým hlasem zdůrazňoval, že uvadlý český národ neschopný zplodit tvůrčí osobnosti a neschopný vychovat  nejprimitivnější řemeslné dělníky, byl před naprostým zánikem již v dobách Karla  IV zachráněn přílivem německého obyvatelstva,  které převážně v pohraničí vybudovalo novou kulturu, která následně pronikla do řad českých osadníků, a tak je zachránila před naprostým morálním a duševním zánikem. Následoval výčet dalších několika století, „ubližování německému národu  se zvyšovalo “ s rostoucí zaostalostí zdegenerovaných Čechů ... Silná hnusná slova.  A uprostřed nich se ve třetí řadě vztyčil pan profesor Jandáček a ani šero sálu nedokázalo zakrýt bledost jeho tváře: „ To je všechno lež!“. Ten výkřik  otřásl dusným vzduchem. Následovalo ticho a jen lesknoucí se oči studentek prořezávaly nekonečný prostor sálu. Pak se neslyšně v krajích řad zvedly čtyři postavy a jak kati se blížily k dějepisáři. Mlčky jej uchopily, smýkly s ním o opěradla provizorních sedadel  a hrubě ho vyvlekly ze sálu ven.Za několik dní se jeho jméno objevilo na seznamu popravených. Až sem ten příběh znám, máma mi ho vyprávěla vícekrát ... Vzal jsem ji za vrásčitou ruku a tiše jsem dodal, „mami já si ten příběh pamatuju“. Ale tentokrát tiše dodala větu: „... víš hochu, s mnohými věcmi jsem se musela v životě vyrovnat, ale nikdy jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že pravda by mohla být naprosto zbytečná. Kdyby tenkrát náš pan profesor dokázal mlčet, zůstal by na živu. Vždyť všichni věděli, že jsou to lži. Jenže v tom okamžiku na pravdě jakoby naprosto nezáleželo. A kdo to nevydržel a vykřikl zaplatil svým životem. A to bylo všechno, nikdo z nás dalších už ani nešpitl, nikdo nevyskočil a nezačal se za pravdu bít. Snad to ani nemělo cenu.A pak jsem to zažila ještě víckrát ... jakoby něco zcela základního najednou ztratilo smysl. A v takovém okamžiku člověk najednou musí usilovně hledat smysl pro zcela samozřejmé věci. Smysl pravdy, smysl života i smysl života malého človíčka, který třeba nikdy nebude stejný jako ostatní, který se narodil jakoby méněcenný...nějak nemocný ...“ Držím ji  za ruku a myslím na naší dcerku, o které jsem s ní  neměl nikdy odvahu mluvit, kvůli které jsem se trápil a které jsem  přál, aby na světě dokázala najít rovnocenné místo a aby jí nikdo nikdy ji nevyčetl, že zde žije přebytečný život a to ještě na úkor zdravých a silných... Držím ji za ruku a hledám odpověď.Ale ticho a tíživé myšlenky náhle zahnaly drobné krůčky, dveře se rozlítly a dovnitř vběhla naše Lucie. Žena s ní zřejmě nepozorovaně proklouzla kolem sesterny.„Ahoj kimo! Babi hajá, babi má bebí!“ Letí ke stolku a bere z něj froté žínku, běží s ní k umyvadlu a namáčí ji do vody. Musí si při tom stoupnout na špičky. Pak letí zpátky k babičině posteli a otírá ji čelo.

Lucinka se otáčí k přibíhající mamce: „babi má bebí, babi hajá.“Vyráží zpátky k umyvadlu sundává z něj hřeben a honem letí zpátky. Babičce češe bílé vlasy. V té chvíli jsem sledoval máminu ruku. Zvedla se a jemně vnučku pohladila. A já se najednou zastyděl, že jsem nenašel odvahu jí o Lucince a jejích problémech cokoliv říct. Skutečně jsme o tom nikdy nepromluvili  ani půl slova, ale věděl jsem, že si kvůli ní dělá starosti. Ale já měl pocit, že jak jí nemoc odebírá sil, tak nemám právo o mých starostech hovořit, a tak jsem o našem dítěti hovor nikdy nezačal...

 Vešla sestra se zamračeným pohledem, malé děti sem mají přístup zakázaný, to nejde, musejí to všichni dodržovat. Beru proto Lucinku za ruku a odcházím, žena tam ještě chvíli zůstane. Naposled se skláním k mámě a říkám jí ahoj, jak budeme moct, zase přijedeme a ať tě nic nebolí. Ale ona navázala na náš přerušený rozhovor:  „ víš, hochu, kolikrát jsem ztratila víru, že pravda má nějakou cenu a smysl, byla tak daleko a doprovázela ji smrt... To byly takové hrozné doby. Ale nikdy jsem neztratila víru v cenu lidského života. Záleží jen na nás, jak jej hodnotíme. A když takové děťátko dokáže přinést úsměv a jen na chvíli zahnat smutek a bolest, dokáže tím hrozně moc, možná víc než silní zdraví a moudří.“ Pak se na odmlčela a sotva slyšitelně dodala: „Lucinka je hodná a já na ní denně myslím...“ Ucítil jsem slabý stisk jejích prstů a provázen přísným pohledem sestry jsem odcházel ke dveřím.Lucinka na ní ještě jednou zavolala „ Ahoj kimo “ (to má okoukané od brášky a znamená to ahoj kámo) a zmizela na chodbě.

  Víc už nám osud nepřál spolu promluvit. A já, když mi je někdy úzko, si teď  vybavím ten příběh o zbytečné pravdě o zbytečném životě  a dětském úsměvu zahánějícím bolest a smutek a cítím, že nejsem na všechnu tu tíhu sám a je mi najednou o zas o něco lépe.

 Útěk

 Naše Luciána  od svého pátého roku nemá ráda, když se jí rodiče zapovídají s někým jiným. Ostatně takové rychlé řeči se špatně rozumí a ti dospělí stejně slova používají zbytečně. Obzvlášť nezajímavé jsou hovory u lékařky a je jedno, jestli je to dětská či ta nová psycholožka. To má mamka vždycky oči navrch hlavy a úplně přestane vnímat, co se děje kolem. Lucinka ji proto zatahá za ruku: „Tak pojď!“ Ale mamka nic, je jak hluchá, vůbec se ani nepodívá, a přitom je třeba tolik věcí prozkoumat a místo toho jen to hloupé povídání. V takové situaci přece nemůže být žádný zločin jednat podle svého vlastního uvážení.

Proto je třeba sklonit hlavu, aby uši nemusely poslouchat ty dospělácké řečičiky, a pak rázně vyrazit vpřed. Za prvním rohem je nutné ihned zahnout doprava, pak ke schodišti, opět doprava až k jakési čekárně plné lidí. Tam určitě zapovídaná mamka takhned nedorazí. „Papá kámo “ ze slušnosti se musí všem zamávat, ale raději honem pryč do další  předlouhé chodby. Proč jsou ti dospělí tak pošetilí a staví takovéto pomatené nekonečné domy? Čert aby se v tom vyznal. A hele hned si člověk připomene, jak ten zpropadený čert dělá když se zlobí, no přece „ Blllllé  blllllé. “  A honem dál,  je to docela dobrodružství, výtahy, schodiště a samé záhadné dveře.  A uprostřed toho zmatku pracuje paní uklízečka. „Dobrý den“ – ta paní je jako mamka, docela by bylo zajímavé jí s mokrým hadrem pomoci, ale ona je nějaká vykulená, jako by bylo moc zvláštní, když takhle malá holčička pádí sama obrovskou budovou. Ne, ne raději žádné zdržování, ještě by mohla zavolat tu protivnou doktorku, co se pořád hloupě vyptává na to samé. „Papá . A fofrem k dalšímu schodišti.

 Možná tam někde nahoře mamka s tou paní doktorkou mají strach , možná si všimly, že Lucinka není a ona opravdu není - chce být sama jako dospělá a dělat si co chce. A ta nová, ke které musí chodit, potřebuje trochu vytrestat, pořád mamku navádí a Lucinka pak musí dokola opakovat hloupé věty (proč si v tom ti dospělí tak libují?), protahovat kolečkama provázky, nebo skládat obrázky a opakovat červená, červená, červená. A přitom je daleko hezčí zelená jako stromečky v lese, kam se chodí s tátou. Škoda že ten tu není, ten by tu novou doktorku neposlouchal, určitě by řekl, že nejlepší cvičení je hraní a pak by se na doktorku pěkně zamračil a šlo by se domů ...

Ale možná se teď doktorka s mamkou utěšují, že takové děvčátko dostane z neznámého prostředí strach a zastaví se, a pak nebude obtížné ji najít. Samo se prý vrátí nebo uprostřed chodby začne plakat a ji pak každý snadno najde. Jenže paní doktorko, vy nevíte, kolik taková holčička dokáže ujít. A pro strach má docela uděláno. Však už mamka mohla poznat, jak takové malé nožičky dokáží rychle běhat. Než stačila při nákupu ve vietnamské tržnici doprohlídnout hromadu bot, její holčička zmizela tak rychle, že se tomu nechce věřit. Ano, maminka se strašně bála a zlobila zároveň. Jenže to bylo houby platné. Jeden si má právo jít koupit zmrzku, zvlášť když v kapsičce bundy má korunu. Po cestě je nutné si ještě koupit nové bačkůrky a už je na obzoru cukrárna, každá slušná holčička si sundá bundu, vezme si bačkory a pak si jde  vybrat zmrzlinku. Tu žlutou, bílou a čokoládu. Paní prodavačce se podá korunka už si jeden u stolečku může pochutnávat. A ona si bude nějaká paní doktorka myslet, že holčička bude stát uprostřed chodby a plakat. To tak.

Jenže mezi těmi úvahami musí malá holčička pokračovat dál. Jsou tu samé čekárny s lidmi – to se zas musí pozdravit „papá“ ale žádné otálení, protože jedna sestřička (taková ta paní co není doktorka, ale má taky bílé šaty) je moc zvědavá a vede zas ty dospělácké řeči, že holčičky tu samy zabloudí a dokonce něco křičí a chtěla by holčičku chytit. Té se nedá říct papá, ale ošklivé bráškovo slovo „hluchá“. A honem zahnout a na schody a pryč, pryč... 

 A najednou je tu poslední patro, jakási šedivá chodba, smutné ticho a ztišené hlasy. Nikdo tady nemluví, ani v té veliké čekárně. Je třeba vzít za kliku a zvědavým pohledem prozkoumat skleslé pacienty. 

„Dobrý den!“ a všichni zvedají hlavy. To je zajímavé, jako kdyby se z malé holčičky stala důležitá paní doktorka. A hele, kdesi za nedovřenými dveřmi zvoní telefon. Jednou dvakrát a třikrát. Sestra z ordinace asi někam odběhla. Ale to takhle nejde. Doma Lucinka bere telefony pro celou rodinu, všichni na ní spoléhají, že je zavolá. Proto odstrkuje dveře a už je v ordinaci. „Mamka není tady. Mamka nahoře. Lucinka doma papat...“ proč se ten neznámý hlas tak podivuje? Vždyť každá (i docela malá) paní doktorka má mamku a chodí domů papat. Ale zbytečné rozhovory je třeba zkrátit. „Papá“.

Vzápětí ovšem musí taková paní doktorka pečovat o své pacienty. Proto honem se musí vzít v opuštěné ordinaci nádoba s teploměry a druhou ručičkou popadnou lékařské naslouchadlo. „Ahoj“. Teď se rozdají teploměry, přitom přesně jako mamka se musí zkontrolovat, jestli si jej každý dává správně do podpaždí. A bude se čekat. Tenhle pán vypadá moc smutně, bude se mu muset dát bonbón. „Papat!“ A není divu, ten překvapený pán vůbec neprotestuje, musí se mu ještě poradit, jak se rozbaluje ten strakatý papírek: „takhle“. Tak a dohlídnou, aby si jej dal do pusy a může se pokračovat dál. U vedlejší paní bude nutné si nasadit naslouchadla - „dobrý“. Teď je na řadě vetchá zkroucená stařenka  sedící u samého okna. Její ruka se natahuje a hladí Lucinku po hlavě. Ruka je samý mozol a celá se chvěje. Té babičce není moc dobře a proto se jí musí dát taky bonbón. „Babi bolí bebí hajat“.

 Jenže dveře z chodby se náhle otvírají a rázně vchází skutečná sestra. A hned spustí ty trapné řečičky: „A to se na to podívejme, co je to tu za holčičku?“ Zvučný rázný hlas samozvanou lékařku upozorňuje na změnu situace. Co se dá dělat? Rychle položit nádobu s teploměry na židli, naslouchadlo na opěradlo židle a zmizet do dveří. Tam je však nutné se  otočit a slušně  se svými pacienty rozloučit „papá“. Ručička zamává, ale v půlce pohybu jakoby zmrzla. Dovnitř vtrhává mamka s tou dotěrnou psycholožkou. Prý se nesmí pacienti na Lucinku zlobit, jenom jim zmizela, a ona je prý taková, všude povídá a napodobuje dospělé ... Řečičky, zase mamka nic nepochopila, Lucinka taky dokáže být jako paní doktorka a nemusí pořád poslouchat ty druhé. A o své pacienty se umí starat dobře, vždyť každému dala bonbón a na to doktoři vždycky zapomenou.

       Ale nikdo se  nezlobí. Najednou v nemocných tvářích prosvitá úsměv. Jako by se stal malý zázrak. Jako by byla bolest a tíseň alespoň na pár vteřin zahnána na černou chodbu.

       Stařenka u okna Lucince zamává: „Papá“ a pak tiše sama pro sebe dodává: „ ... takovou holčičku bychom zde potřebovali každý den.“

Lucinka

 Když se někdy dívám zpátky, některé okamžiky se mi vracejí neúprosně a vytrvale. Jako kdyby můj všední a možná chvílemi nudný život byl přetržen a osud mě rázem postavil před situaci, kdy člověk neví, co má dělat, a neví ani, co má říct.

A jeden z těch okamžiků se mi vryl do paměti na celý život. Bylo to obyčejné úterý odpoledne roku 1996. Přišel jsem z  práce a unavený zasedl k jídelnímu stolu, ale pohled na tvář mé ženy mě vytrhl z myšlenek, kterými jsem byl ještě v práci.Její oči se leskly slzami zoufalství a bolesti. V první chvíli jsem se lekl, že se něco stalo dětem, a tak jsem se po chvilce mlčení začal manželky vyptávat, kde které zrovna je.Ale všechno bylo jako obvykle, škola, kroužky sport, procházka. Jenom její bezbarvý zoufalý hlas mě připravoval na těžkou chvíli. Zmlkl jsem a slabošsky oddaloval okamžik, kdy se dozvím něco, co možná neunesu. Ale pak jsem sám přetrhl tíhu ticha a poprosil Helu, ať mi řekne, co se vlastně děje.

Nadechla se a zajíkavě vyhrkla jedinou větu: „Nevyšly mi testy.“

Myšlenky se mi rozběhly. Zatím jsem ještě neměl čas o všech variantách přemýšlet. Žena byla v jiném stavu a před nějakou dobou absolvovala vyšetření plodové vody. Pracuje v nemocnici, a tak věděla, co znamená, že testy nevyšly. S vysokou pravděpodobností nemá naše nenarozené děťátko v pořádku chromozomy. I mně bylo to základní jasné – nedá se to léčit a malý človíček niky není jako ti ostatní.

Minuty se vlekly a já jsem neřekl, co se mi dere na jazyk – určitě se spletli, nebo zaměnili vzorky, nebo cokoli jiného -, abych oddálil chvíli, kdy si přiznám dopad té jedné věty.

Minuty se vlekly a mlčela i Hela, jen veliké slzy jí stékaly po tváři. A zase se všechno ve mně rozkřičelo: Ne, to není pravda, naše mrňátko bude v pořádku!

Minuty se vlekly a ticho nás dusilo, až dole v chodbě bouchly dveře, to se  vracela naše starší dcera s tříletým synkem z procházky. Bylo třeba něco říct.

„V pátek mám jet do krajského města na genetické vyšetření, kde se dovím víc.“

Zbaběle jsem mlčel.

„Bojím se,“ řekla žena.

 Kroky našich dětí se blížily a já ze sebe konečně dostal:“ Ano, pojedu s tebou.“

 Krajskou nemocnici jsem znal, Míša, jedna z našich dcer, se zde předčasně narodila a týdny bojovala v inkubátoru o život. A ve mně z toho zůstal pocit úzkosti, který na mě dolehl hned ve vstupní bráně. Tenkrát to dopadlo ale dobře.

Oddělení genetiky bylo trochu stranou od kojeneckého pavilonu. S obavou jsme vstoupili na schodiště. Stále v nás plápolal plamínek naděje, že jde o omyl. Vešli jsme do čekárny, všude dětské hračky, Ladovy obrázky a dřevěné labutě zavěšené na nitkách od stropu. Ano, právě v tu chvíli jsem to cítil daleko silněji než kdykoli předtím, spletli se. Testy udělají znovu a všechno bude v pořádku.

Jenže všechno bylo jinak – přijal nás lékař a klidným profesionálním hlasem nás informoval. Těžko jsme ten vodopád slov vnímali. Vzal jsem ženu za ruku a stiskl ji, byla chladná,  jako kdyby v nebyl život. A lékař slova chrlil a chrlil. „Asi si kladete otázku, zda jsme se nespletli. To je přirozená psychologická reakce, musíte se s tím vyrovnat. Vaše dítě nemá moc šancí, tady vám můžu zapůjčit literaturu, ano, tady například jsou  fotografie, Dawnův syndrom, ano, to je ono, tak se to nazývá v poslední době, dříve se těmto dětem říkalo mongoloidní, kvůli zešikmeným víčkům. Trpí těžkým mentálním zaostáváním ne úrovni debility, ani v ústavech si s nimi nevědí rady, vidíte ten výraz v obličeji?“

Profesionální slova na nás dopadala dál a dál: „ V neposlední řadě musíte myslet i na své ostatní děti, co tomu řekne okolí, co tomu řeknou jejich kamarádi? Přece jim nechcete zkazit život?“

Ano, já vím, bylo nám devětatřicet let a někteří sousedi nás měli za blázny, už teď jsme měli na jejich vkus příliš dětí. Už teď jsem si občas musel klást otázku, co by s nimi bylo, kdybychom třeba zahynuli při nehodě. Kdo by se o ně postaral? Starší dcery o ty mladší? Máme právo to po nich chtít? A máme právo přivést na svět postižené nebožátko, které třeba sami nezvládneme, a nakonec odejdeme a necháme je na obtíž jiným? Není to sobecké? Je to morální? A takovéto myšlenky mi běžely hlavou, když jsem  listoval jednou z těch hrozných doktorských knížek. Černobílé fotografie, z nichž křičela slova: Život ne, smrt! Dolistoval jsem až na konec. Oči mi sklouzly ke jménu autora a vydavatelství. Podle ruského originálu z roku 1959 přeloženo v roce 1963 atd.

Teprve při tomhle pohledu se ve mně ozval ten druhý hlas, ten klidný, jistý a vyrovnaný. Pozor! Možná je to trochu jinak. Před pár lety jsi stál na náměstí a chrastil klíči. Stará společnost končí – všechno bude lepší! Ani ve snu tě tenkrát nenapadlo, že desítky dětí jsou zavřené v ústavech, dobře ukryté před pohledy jiných. Ani ve snu tě nenapadlo, že slabší mají taky právo na život. Ani ve snu tě nenapadlo, že bys jejich situaci mohl změnit.

A najednou, jako  kdyby vystoupila z mlhy, uviděl jsem doktorovu tvář v novém světle. Slyšel jsem jeho slova a mé nitro se bouřilo. Neuměl jsme však vyjádřit, co se ve mně děje, neuměl jsem tomu profesionálu oponovat. Neuměl jsem vykřiknout ne, nesouhlasím!

Ale uměl jsem ho neposlechnout.

 Několik dní jsme nenašli se ženou odvahu si o všem promluvit, ale cítil jsem, že se mezi námi vytváří hluboká propast. Dvakrát jí večer vyhrkly slzy. „ Já nedokážu mít postižené dítě. Já nedokážu lítat po doktorech  a snášet všechny ty jejich řeči, nedokážu se lidem dívat do očí. Dělám přece v nemocnici, já vím, jak je to kruté. Ne, nedokážu mít postižené dítě.“

A přišel další pátek, z práce jsem přišel skleslý, na chodbě stála veliká taška a mezi nedovřeným zipem prosvítal vzorek modrého ručníku. Váhavě jsem vešel do kuchyně. Hela stála u kuchyňské linky a dopíjela čaj. Nervózně se mě zeptala: „Vezmeš mě na nádraží? Za půl hodiny mi jede autobus. Mám tam přijet, udělají mi nějaké vyšetření, krev a tak.“

„On ti volal, že?“

„No a?“

„Velice mu musí záležet na tom, aby se naše holčička nenarodila, když si vyhledal telefon k nám domů.“

„Na tom není nic divného, je zodpovědný.“

„Možná, ale možná má jenom takové tabulky a naše Lucinka mu je kazí!“

„Proč říkáš Lucinka? Nemá přece jméno! Tam v krajském městě se o tom nikdo nedozví, dítě jsme stejně neplánovali, jsme  už staří. A žádné tabulky neexistují.“

„Existují, mluvil jsem s dětskou lékařkou a ta mi toho řekla víc. Nejsou všichni doktoři stejní. Slíbila, že nám pomůže, jak nejvíc bude moct.“

„Já mám právo, jsem matka. Tu tvou Lucinku nezvládnu, nemám na to. Tak odvezeš mě na to nádraží?!“

„Neodvezu, ne neodvezu.“

Pláč, ale jiný, pláč, který osvobozuje. To jsem za ta léta našeho manželství poznal.

 Dnes je Lucince už pět let a před pár týdny jsme s ní byli v Krkonoších na rehabilitačním pobytu. Paní Netty Engelsová z Holandska nás učila základy Feuersteinovy metody, která těmto dětem velmi pomáhá se rozvíjet. Jednou večer, když malé děti spaly a velké dítě je hlídalo, jsme se ženou vyšli na horský hřeben a koukali se dolů do Pece na osvětlené sjezdovky. Bylo to jako v pohádce, nad námi blikotavé hvězdy, vzadu temný obrys Sněžky. A v tom okouzlujícím tichu mi žena zašeptala: „Jsem ti tak vděčná, že jsi mě tenkrát na to nádraží neodvezl.“

Jsem mužský a neuměl jsem na to odpovědět. Jen jsem si vzpomněl, že doma v pracovně mám na rýsovacím stole rozdělaný projekt domu chráněného bydlení, a věděl jsem, že i když jsem neměl peníze ani čas, abych objel půl světa, poznal jsem nový svět, který by mě bez Lucinky minul. 

 Kozí farma

(Letní Hájenka)

 Krásné počasí, ani si v Krkonošském létě  člověk nemůže přát krásnější. A aby všechno bylo jak má v takovém létě být, je nutné vyrazit na kozí farmu. Ona je to oficiálně horská farma, ale všichni jí přezdívají kozí. A tak hned ráno po snídani vyráží skupina sourozenců a příznivců. Cesta stoupá nahoru kolem Kolínské boudy na velké rozcestí a pak prudce uhybá kamenitou vymletou pěšinou  dolů. Od Jeleního potoka nás čeká opět kousek stoupání a pak mírná cesta po vrstevnici až k farmě. Ze zákruty na nás vykoukne první ohrada  se  dvěma koníčky. Pod nimi se pasou krávy se třemi telátky. Jedno zrovna u mámy pije a chlupatý pejsek zmořený vedrem se jim proplétá pod nohama. Jenom ty kozy tady chybí, ale co já vím, nikdy na kozí farmě vlastně nebyly. Jenže ta přezdívka se někde vzít musela. Natahujeme se na trávu a čekáme až farmáři otevřou. Sluníčko pálí a oblaka vysoko nad námi plujou směrem k Černé hoře.

 Schází se další turisti a cyklisti. Pak se konečně dveře otevírají a my si objednáváme,  farmářskou svačinu, mlíko, jogurt a koláč. Pár odvážlivců zkouší ochutnat medvědí mlíko.

Všechno máme před farmou rozložené na tlustém fošnovém stole a snažíme se alespoň od každého kousek ochutnat. Jenže najednou hupky dupky milé koťátko s pruhatým ocáskem, obchází po stole. Než se Bobík nadál, upíjí z jeho kakaového mlíka.

Fuj.

Jenže je pozdě, koťátko vyzunklo půl sklenice. Hlouběji už hlavu nestrčí, tak namáčí pravou packu a pak ji olizuje. Počíná si naprosto profesionálně, prostě je vidět, že má každodenní trénink.

Kat aby to spral, prostě jsme dostali „kočičák“, který ani nebyl na jídelním lístku.

Proti slunci pozoruju telátko, už opět pije u mámy. Takovýto výlet je pro nás pro všechny asi nejlepší terapií.

 Když jsme odjížděli na Hájenku měl jsem špatné období, měl jsem pocit, že jsme toho pro naše děti moc nedokázali. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Naši Lucinku, nechtěli vzít do ZUŠky. Ředitelka, kterou léta známe je dotčená, že jsme si vůbec troufli s tímhle tím za ní přijít. Základní umělecká škola, to je přece výběrová škola vytvářející základnu pro budoucí konzervatoristy. A Lucinka je mentálně postižená, určitě se nenaučí ani noty, a škole by nedělala dobré jméno. Ať jdeme jinam. A to že paní učitelka by vtom problém neviděla? A že Lucinka je muzikální? Ale takhle to jednoduché to není, svědomitě musí rozhodnout ředitelka. Ta má tu strašnou zodpovědnost ... a zastínit dobré jméno školy … Zodpovědnost za pověst školy musí nést ředitelka, nikdo jiný než ona. Každý rodič  musí  pochopit, že toto nemá právo požadovat …

Mám vztek. Kdysi, když jsme ještě Lucinku neměli, tak jsem za ní orodoval, aby ji ředitelkou zvolili, že se na to místo hodí a pro její školu jsem pak ještě  sháněl sponzorské dary.  Ale to je pryč.

Telátko otočilo hlavu a pomalu jde těsně kolem nás. Děti  mu mávají: „ahoj kámo!“

Pomalu se zvedáme ze země, čas nás trochu honí, musíme jít zpátky. Ale už mi je líp, všechny ty protivné ředitelky jsou daleko za horama a já se koukám nahoru na krkonošské hřbety a najednou mi úplně jedno co bylo včera a těším se i s dětmi na zítřek…

 Týna

Děsil jsem se, že si jednou děti vzpomenou a domů mi přivedou nějaké chlupaté psisko. Ono to na prvý pohled vypadá úsměvně, ale když u domu nemáte zahradu ani pořádný dvorek tak takové zvířátko běhající po bytě s padajícími chlupy a smradlavým zadkem vám nemůže přidat radost do života. Preventivně jsem dětem na toto téma doma pořádal občas přednášku, aby je náhodou nenapadlo, jako úplně nenápadně si nechat třeba k narozeninám poslat nějaké to štěňátko.

Hm, byl jsem v tomto směru docela úspěšný a řadu let se v našem domě nevyskytovalo žádné závadné zvíře. Až to jednoho krásného dne změnila Lucinka. Ona totiž vždycky na procházce největší zájem jevila o všemožná zvířátka, luční koníky, veverky, berušky natož nějaká odporná chundelatá psiska.  Ten den si pamatuji jako dneska. Pršelo, pršelo a voda tekla proudy. Lucinka doma zlobila a mě nenapadlo nic chytřejšího, než ji oblíknout do pláštěnky a vyrazit do parku, aby se vyběhala. Sotva jsme vlezli do sešeřeného parku v křoví něco zachrastilo a mezi větvičkami vylezla mokrá psí hlava. Na ty plačtivé smutné oči nikdy nezapomenu. Nedalo se jim vyhnout. A Lucinka se silným sociálním cítěním ihned za tou černou hlavou vyrazila. Ona totiž vždy jaksi šestým smyslem vycítila, který pes je nevraživý mrzout, který je i zlý, nebo kterého může bezostyšně muckat a hladit.

Sice jsem za ní volal (ale jen zcela formálně, protože jsem stejně věděl, že je to zbytečné) nesahej na toho pejska, je špinavý a nevíme , jestli není zlý. Ale než jsem to dořekl, již čokla hladila za ušima: „Pejsek  - zima.“ A pak hned v zápětí dodala: „Pejsek papat.“ V duchu jsem zahučel, že žádné žrádlo sebou nenosím, a že pejsek určitě nechce jít k nám domů. Ale neměl jsem odvahu to před Lucinkou říct nahlas. To už „pejsek“ nenápadně vylízal z křoví, černá hlava, vyzáblý krk, a odporné splihlé chlupy. Vypadal skutečně zuboženě a já začínal mít nepříjemný pocit, že dnešní den opět obohatí, a to proti mé vůli, můj život. V tu chvíli mne ještě napadla jiskřička naděje – přece by mohl mít obojek se známkou, ale hned má naděje pohasla. Na krku měl jen kus špinavého bláta. Ale stejně jsem byl již ve vleku událostí. Lucinka, zachránkyně, vyvedla pejska na cestičku se slovy: „Pejsek, zima, domů.“

Zatřásl jsem se zimou,  ale z úplně jiného důvodu. Zkoušel jsem známou fintu, Lucinko půjdeme na hřiště, na klouzačku, houpačky. Rázně se na mně otočila: „Táto, prší. Pejsek zima. “

Ach jo, to bude horor. Něco musím vymyslet, než bude pozdě. A tak jsem si vzpomněl na městskou policii, ta když někdo najde opuštěného psa, tak ho odebere a pak odvezte do psího útulku. No, hned jak přijdeme domů, musím jim zavolat. Ale to už jsme byli zpátky před domem. Zase jsem se střetl s těma psíma smutnýma opuštěnýma očima. V duchu jsem zanadával. Takovou citovku jsem ani ve snu nečekal. Ale Lucinka již otevírala dveře a volala nahoru na schody. „ Bobí pejsek “.

Její bratr zvědavě slezl na podestu a překvapeně vykřikl. To už Lucinka rázovala do chodby k ledničce. „Pejsek papat“. No jo, to je fakt, když už ho zachraňujeme, tak začneme žrádlem. Našel jsem kus salámu a kolínka od včerejšího oběda. Trochu jsme to ohřáli a našemu pejskovi to v oprýskaném hrnci podstrčili pod čumák. Smutné oči se radostně zaleskly. Honem soucit zahnat, je třeba volat městské policajty, než se mi situace vymkne z rukou. Vytočil jsme jejich služebnu (nechtěl jsem volat na tísňovou linku) a stručně vylíčil  naši či psí situaci. Zeptali se mně na velikost barvu, zda nemá obojek, známku, zda je to fenka nebo pejsek (je to fenka) a jestli si ji do zítřka nemůžeme nechat, protože v pohotovostním kotci již jednoho ztracence mají a do útulku pojedou po neděli. No jo, ale ať si nemyslí, že se tu jen tak zabydlí, v žádném případě se nenechám oblomit. Ale určitě to zapáchající zvířátko musíme vykoupat. Za chvíli přijede od babičky žena a ta by nám dala. Mezitím k veliké Lucinčině radosti fenka papala a papala. Její nevychované mlaskání mne dohánělo k zoufalství. Šel jsem napustit vanu, abych tu ohavu umyl a měl všechny nepříjemnosti za sebou. Lucinka mi pak s nadšením šla pomáhat. Na zem jsme položili hadr na podlahu a psisko vyzvedli do teplé vody. Fuj to byla ošklivá práce. Z kožichu jsme vymývali hnědé bláto a jehličí a já nevím co ještě za špínu. Fenka držela a ani neprotestovala. Lucinka touto činností byla tak nadšená, že jsem měl jen strach, aby nechtěla lézt za psem do vody.

Konečně jsme ji zas vyndali. Jenže jsme pozapomněli na psí osušování. Prudké zatřepání nás ohodilo jako nejlepší sprcha. Lucinka však s nadšením vykřikovala  „Prší! Prší!“ Zcela vyčerpaný jsem je obě zahnal do zadního pokoje k radiátoru ať se suší a šel jsem vytírat koupelnu. Kat aby toho čokla vzal – nadával jsem v duchu a zároveň si vyčítal, že jsme zas porušil jednu ze svých zásad, neměl jsem to ohavné zvíře vůbec pouštět přes práh.

Zcela vyčerpaný a rozmrzelý jsem si sedl na gauč a pustil televizi. Nechtěl jsem již nic řešit. Jenže jsem  usnul. Probudily mně kroky na schodech vyskočil jsem a celý rozespalý si uvědomil tu hrůzu, jak to vše budu vysvětlovat ženě?

 „Ahoj, jak jste se měli, byli jste taky chvilku venku? A Lucinka už spí? Ty vypadáš celý rozdrbaný, že jsi u té televize usnul?“

Lekl jsme se, kde je Lucie? Jindy by už sama přiběhla. Honem jsem vyběhl a otvíral všechny dveře. Nikde nikdo. Snad nešla dolů. Co řeknu ženě? Ale ta už je ve dveřích. V zoufalství nahlížím do koutů, za skříně a volám Lucinko, Lucinko! Zahlédl jsem starostlivý pohled mé ženy. Ale pak mne zarazily přivřené dveře staré skříně, ze kterých koukal cíp modrého ručníku. V zlé předtuše jsem prudce skříň otevřel.

Katastrofa – na štůsku vyžehleného ložního prádla spí Lucinka s funící psí obludou, kterou drží kolem krku. Obě jsou vzorně přikryté modrým ručníkem a naprosto nerušeně spřádají společné sny.

 Dodnes vidím zbledlý obličej mé ženy, jak se hroutí do polstrovaného křesla, žádná výtka, žádné výčitky... Z odstupem času se tomu musím zasmát, někdy má člověk pitomé zásady  a i psisko  je dokáže rozbít jako papírový domeček.  A když na psí procházce potkáme velitele městské policie potutelně se na nás usmívá, už jsem pochopil, proč si pro zatoulané psy chodí až druhý den.

  už mám těch prodejců plné zuby“. Zasekl jsem se a v duchu si říkal, že se mnou nikdo nehne. Jenže žena mi dvakrát neuvařila oběd a tak jsem pozvolna měnil názor a s ní autosalon nakonec navštívil. V duchu jsem ale zuřil, protože nakupování auta je ryze chlapská záležitost a tohoto Forda koupit, by znamenalo půjčit si daleko víc, než jsem ochoten. Žena celá rozdrážděná od ostatních prodejců neodbytně dolovala pomluvy na konkurenční  značky. Ale dealer byl neprůstřelný. Profesionální úsměv a to jeho neustálé: „my se zásadně ke konkurenčním vozům nevyjadřujeme, vůli volby ponecháváme na zákazníkovi “ bylo pro mne jediné sympatické na celé situaci. K fordům jsem cítil odpor, protože by to bylo moje sražení na kolena a důkaz mojí nemohoucnosti. Nevzdal jsem to, udělal jsem doma celé rodině přednášku o financování a tíživých dluzích  a černé budoucnosti, která nás čeká, když ty dluhy nám přerostou přes hlavu. Nakonec jsem vítězně od ženy docílil příslib, že zítra naposled navštívíme autosalon Hundai a definitivně se rozhodneme. Skutečně jsme se v domluvenou dobu sešli a ve dveřích nás vítal náš oblíbený prodejce. Zaútočil na ženu takovou silou, že už nestačila  klást ani otázky. Dokonce rezignovaně řekla, že tak teda jo. Náš vyhlídnutý typ však najednou v prostorách salonu chyběl. Prý jsme se  dlouho rozmýšleli a oni museli auto předat jinému autosalonu, kde kupce měli. Nojo, no. Začalo složité telefonování a vysvětlování. Pak jedno naše auto objevili v celním skladu, ale barva byla úplně nová, nedala se na počítači ukázat, ale auto by bylo k mání rychle, jenom ho přivést. Řekli jsme , že jim dáme zálohu, aby ho hned zas neprodali a až auto dovezou, tak se rozhodneme. Manželka mne ještě dovezla do banky a já se už pěšky vrátil zaplatil deset tisíc (bez smlouvy) a spěchal domů. Tak konečně jsem nad tím svým babincem zvítězil!

 Přijímačky

Pohledem zpátky si uvědomuji, že Lucinka pořádně zamíchala událostmi v naší rodině. A nejen, že ovlivňovala třeba koupi auta a tak. Zasahovala do osudů členů rodiny zrovna ve chvílích, kdy to  ovlivňovalo celý budoucí  život.  

 A naší Martině rozhodně změnila život pořádně. ona zrovna skončila gymnázium a rozhodovala se o svém budoucím životě. Dobře se učila, a tak jsme všichni jásali, že půjde na vysokou školu. A protože to byl náš první potomek, který se rozhodoval stát se vysokoškolákem, dost se o tom doma mluvilo. A Lucinka naprosto spoustu těch hovorů vyslechla a tušila, že se bude dít něco strašně významného. A nemínila se toho nezúčastnit. 

Až pak přišel ten den, kdy Martina musela odjet do Prahy na přijímací zkoušky. Hrozně si přála se dostat na práva.  To již bylo v době, kdy každý mohl podat několik přihlášek na vysoké školy a prostě zkoušet štěstí.

Doma z toho všeho panovala nervózní nálada a myslím, že nejvíc jsme ze všeho byli vynervovaní my s manželkou. Večer před odjezdem jsme neustále Martinu nabádali, ať si zkontroluje všechny věci, doklady, pomůcky k přijímačkám a tak. Čtyřikrát jsem kontroloval budíka, zda jej má správně seřízeného.

A pak přišlo ráno, my se ženou jsme vstali o půl hodiny dřív, žena připravovala svačinu a snídaní, já jsem vyvážel auto z garáže. Martina vstala jakoby se nechumelilo, protože, čím víc viděla naši rodičovskou nervozitu, tím více byla nad věcí a nějaké přijímačky jí přece nemohou rozházet. Já  ji popoháněl, že musíme jít do auta (to už přece jen předem svolila, že jako dospělá pojede sama do Prahy vlakem, ale  nám dovolí ji odvést na vlakové nádraží).

Jenže stále měla dost času, čímž zvyšovala naše muka, až pak konečně seběhla s kabelkou ze schodů a na moje hudrování, že nám to ujede jen pohodila hlavou, že na  nějaké příjímačky peče.

Jeli jsme městem, nedodržovali rychlost, a stejně nám  minuty scházely. Před nádražím jsem dupl na brzdy se slovy „Tak se drž.“ Ale při posledním pohledu jsem si všiml, že na ruce nemá hodinky. „Martino, ty nemáš hodinky? To není dobře, budeš cestovat přes půl Prahy!“

Její odpověď, že je nemohla v tom zmatku najít mě vůbec neuklidnila. Stáhl jsem z ruky svoje  a vyběhl ze dveří, abych jí je vnutil. Jenže mladá dáma razantně odmítla, pánské hodinky nechce  - ani náhodou. Není přece nějaký úchyl. Na argument, že si je může dát do kabelky, odpověděla, že to je blbost, v Praze jsou přece hodiny na každém kroku a nebude kvůli tomu pořád přehrabovat kabelku. Naprosto v pohodě mi zamávala a zmizela hloučku u dveří do vstupní haly.

Tehdy jsme nebyli vybaveni mobily, tak nás čekal dlouhý den, kdy teprve večer přinese nějaké nové zprávy.

 Lucinka důležitě chodila po bytě a my teprve po chvíli zjistili, že hrdě nosí Martiny hodinky na ruce. To s nimi i spala, a proto je nikdo nemohl najít. Jakékoli pokusy jí je sebrat selhaly, tak jsme jí je nechali, až se Martina vrátí, tak jí je přímo odevzdá. A hodiny se vlekly.

Nakonec přece jenom naše Martina dorazila, byla celá jakoby přešlá mrazem a informace z ní lezly jako z chlupaté deky. No, že jako příjímačky nic moc, a že je asi neudělala, že to bylo moc těžké a podobně. Teprve během několika následujících dní jsme si začali dělat obrázek, o co vlastně šlo. Především jak neměla hodinky, bezstarostně chodila po Praze a dosyta prohlížela obchody. Teprve po čase se jí zdálo, že by měla zahnout na právnickou fakultu. Jaké bylo však její překvapení, když jí sdělili, že jde trochu pozdě, a že testy z jazyků již běží, takže je možné pouze zkusit angličtinu. Nojo, jenže ona maturovala z francouzštiny a anglinu dělala jen jaksi z donucení. Ovšem nic jiného jí nezbylo, takže  pokorně nastoupila na nechtěný jazyk. Když přišel výsledek, tak ho obrečela, samozřejmě ji nevzali a nemohla spoléhat ani na odvolání.

Tenkrát si Martina povzdechla, „za to může naše Lucina, že mi vzala hodinky. Kdybych dělala francouzštinu, tak bych určitě byla přijatá“.

Ale smůla s přijímačkami jí neopustila, za čtrnáct dní jela na další pokus do Brna, samozřejmě dobře poučená, hodinky si hlídala jako oko v hlavě a určitě v Brně nechodila po žádných krámech. Ale i z těchto přijímaček přijela s brekem a tentokrát opravdovým. Z francouzštiny udělala zkoušky ze všech nejlíp a i sama zkoušející říkala, že jestli udělala tak dobře i všeobecnou část, tak může počítat s přijetím.

Jenže žádná všeobecná část nebyla – Martina nevyplnila (vlastně neodevzdala) druhou půlku mnohastránkové žádosti a nikdo na to na studijním nepřišel. Je to nepochopitelné, jenže se s ní už nikdo nebyl ochotný bavit. A zkoušky ze všeobecné části byly již dávno uzavřené.  A když neměla včas povinnou  všeobecnou část, tak jí nikdo nebyl ochoten jakkoliv  pomoci.

 I nám doma to vše zvedalo adrenalin, jednak, že v kanceláři vysoké školy neodhalí takovou věc a pak za druhé, že naše maturantka není schopná si zkontrolovat vlastní přihlášku. Jenže co se dalo dělat. Nikam se nedostala a my museli hledat pro ni novou práci. Naštěstí nám pomohly kontakty naší švagrové a tak Martina odjela na celý rok dělat operku do Belgie. Teprve po jejím odjezdu jsem  náhodou odhalil tajemství její nevyplněné přihlášky. Mezi Lucinčinými věcmi se objevil „vzorně vyplněný“ formulář. Napodobovala písmo, čárky i háčky, ale jinak to byly její typické klikyháky.

Prostě z těch dospěláckých řečí  pochopila, že vypisování přihlášek je životně důležité a tak nenápadně Martině vytáhla dva listy a potajmu si je taky vyplnila. 

 Tohle Lucinčino tajemství jsem si nechal pro sebe.

Martina celý rok daleko v cizině hlídala děti a my ji viděli za tu dobu jen dvakrát.  Když se vrátila opět zkusila přijímačky na několik vysokých škol. Chodila s hodinkami na ruce a přihlášky raději vyplňovala dvakrát. Na práva se sice nedostala, ale úspěch se stejně dostavil, nastoupila na zajímavý obor  účetnictví ve frankofonních zemí a v evropské unii.

Na všechny starosti jsme pomalu zapomněli a od Lucinky vyplněná přihláška skončila založená u mne v dokladech.

 Čas utíkal a my se dočkali, že první naše dcera zdárně dokončila vysokou školu. Nastoupila u česko – francouzské firmy a díky svým jazykovým znalostem po pár měsících  jí zařadili na místo obchodní manažerky. Na porady začala lítat do Paříže a dávno zapomněla na to, že původně chtěla být právničkou.

A tehdy jsem si vzpomněl na schovaný dokument. A tak jsem jej vložil do ozdobné obálky a věnoval jí ho k svátku. Její obličej ztuhl a chvíli nechápavě zírala na Lucinkou popsaný dokument.

„Tak to je ta moje druhá půlka přihlášky na práva …“  

 Nebyla v těch slovech výčitka, ani lítost. Osud, který „mírně usměrnila“ její mladší sestřička jí přinesl závidění hodný životní úspěch.  

 Zimní Hájenka

(Setkání s Jetym)

                 Pátek, týden terapií končí a my dospělí jsme připravili  pro děti takovou zimní pohádku o Jetym, jak mezi nás přišel z neznámé minulosti. Třeba je živ stovky let a zná všemožné tajemství dávných časů.

                Aby nás snadno našel, tak jsme ve tmě vyznačili hořícími svíčkami zasněžený okraj svahu nad lesem, připravili na sněhu ohniště a veliké sněhové iglů osvětlili svíčkami. Dokonalá iluze pro naše děti i pro nás samotné.

                 A pak se z  hlouby temného lesa po prudkém svahu drápe zahalená postava Jetyho a svítí si pochodní. Pololidskými skřeky se snaží v dětech nevzbudit moc veliký strach, jde  přece o navázání přátelských vztahů…

                   Sám stojím trochu stranou a mám veliké přání, aby všechno klaplo. Přitom si představuji, jak by to vypadalo, kdyby se tu skutečně objevil, nesmrtelný, záhadný – uprostřed dnešního moderního světa.

Asi jsem se opravdu zasnil, protože ta chlupatá obluda najednou stojí u mne a huhlavým hlasem mi funí do vystrašeného obličeje: „ … nemusíš se mne bát“. Jenže já z jeho divokého zjevu sotva popadám dech. „Nemusíš se mne opravdu bát.  Vás nežeru, nesmím. Už kdysi dávno mi táta zakázal, žrát dvojnožky. Sme prej bratři, víš.“ Jenže jeho hrubý hlas mě děsí čím dál víc. „Když jsem byl totiž malej, před mnoha a mnoha zimami, tak k nám přišli dva tlustí, malí. Měli jsme hroznej hlad a tak se táta těšil, že se konečně najíme. Asi to na něm poznali, ale strach nedostali. Říkali mu, že se menujou Cyril a Metod, a že jsou všichni bratři a sestry a ti, že se nesmí žrát a zabíjet. Moc už si z toho nepamatuju, jen jak tátovi svítily oči, určitě si v duchu říkal, kecejte si co chcete, už mám rozdělaný voheň, takovou pečínku už sem dávno neměl. Jenže voni pořád a pořád kecali a když už šel na ně táta s kyjem, tak mu řekli – zadrž bratře, venku před vchodem je čerstvě padlý strom  a pod nim leží zabitý jelen. Najíme se všichni. Táta tam vylez a hrůza ho vyděsila, jelen tam skutečně byl a my měli žrádla na celý týden. Pak skutečně ty dva nechal. Oni mě pak učili pořádně mluvit a pořád nám opakovali, že všichni jsou bratři a sestry a ňáký blbosti o lásce, ale to jsem nechápal. Nakonec odešli a strašně dlouho jsme je neviděli. Ale mně se to všechno nelíbilo, jenže táta jim už celý život věřil  a nikdo z nás nesmí od tý doby dvounožky zabíjet.“

                  Nechápu, proč mi tohle to říká a strašně si přeju, aby šel pryč. Jenže  si odfrkl a pokračuje:

                 „Jenže vy dvounožky jste takový divný… to sem už jako velkej Jety jednou slezl z hor a z vysoké borovice pozoroval děsný věci. U obrovskýho města na jednom kopci stálo  množství jedněch bratrů a proti na druhým kopci stálo množství druhejch bratrů. Najednou to udělalo bum bum a pořád dokola bum bum a až k večeru dole v údolí ležela hromada mrtvejch bratrů. Slezl jsem z borovice a nějaký starý babky jsem se ptal, co to tam dělají, vždyť Cyril a Metod říkali, že bratři se nesmí zabíjet. Babka se na mě utrhla, že tyhle kecy nebude poslouchat. Na jednom kopci jsou přece hodní bratři a na druhém zlí. A zlí se můžou zabíjet. Už tisíc let se to takhle vykládá a basta. Na Cyrila a Metoda si už nikdo nevzpomene. Kroutil jsem jen hlavou. Pak ty mrtvé svlíkali a ti zlí najednou  vypadali úplně stejně jako ti hodní. Šaty odnesli a všechna nahá těla  házeli do velké jámy. Zeptal jsem se té babky, proč je alespoň nevyudíte,  je škoda zahrabat tolik masa. Babka se na mne zle utrhla, že sem blbá chlupatá vopice a  ať  koukám vylézt zpátky na strom, ať neotravuju …“ 

                    Z jeho řeči jsem tak zaskočný, že mlčím. Ale asi odpověď ani nečeká, jen si pod vousy zahučel, že táta Cyrila a toho druhého měl možná přece jen raději sejmout. Je mi všelijak, napůl mi dochází spousta věcí, třeba  kolik krásných idejí jsme už, my lidé, dokázali zmařit. Možná vlastně skoro všechny …

                  Naštěstí hlasité hurá mě vrací ze sna zpátky do naší pohádky.  Jety se konečně vyškrábal nahoru, přívětivě vítá děti a začíná jim rozdávat mamutí maso a sladké zmrzlé tyčinky. Pochodeň zapaluje oheň a všem je nádherně. Ale mně pořád něco vrtá hlavou. Musím být schopen tomu primitivnímu Jetymu něco odpovědět. Copak je to s námi lidmi tak špatné? Musím mu přeci říct, že jsou mezi námi i krásné věci.

Vždyť třeba, aby dnes  u ohniště stálo to veliké iglů, musely naše děti podávat tisíce sněhových cihel a z nich  stavět ledové zdi. A něco stavět je nádherné, pozitivní, spojuje to ruce a přibližuje nitro. A to my chceme. A chceme, aby i náš dnešní  Jety, a třeba jen na malinkou chvilku, to i se všemi ostatními pochopil …

                                     Večer pomalu přechází do noci. Zaháníme děti do chalupy spát a chystáme se balit. Jen je třeba se ještě nějak rozloučit s našim Jetym. Očima ho hledám, opírá se o iglů a jeho chlupatá tvář se usmívá. Všiml si mne, jeho obří tělo se ke mně otočilo  a  zamávalo v mou stranu chlupatou prackou, pak zmizelo kdesi v hluboké tmě…

 Peťa

 Přijel jsem tenkrát domů a už před rodným městečkem jsem potkával hloučky lidí, jak se vracejí domů. Byl jsem překvapný, žádná pouť ani žádný den dětí nebyl, ale až naši mi to vysvětlili. „Víš, Peťa Ladkamerů se ztratil. Už jej hasiči a všichni ostatní hledají tři dny, ty jsi o tom neslyšel?“ Tenkrát se o tom tolik nepsalo a já měl zrovna hrozný týden a ani jsem žádné noviny nečetl. „Měl bys jít místo nás, my už se nikam nedoštracháme, ale ty bys měl. Jaksi se to patří a pak máš ty zdejší lesy prochozené. Prý se v pátek vrátil ze zahradnictví, kam chodí pomáhat a odešel někam do lesa. Víc nikdo stejně neví.“

Peťa, milý kluk, vypadá tak na dvanáct, ale je mu daleko víc. Narodil se postižený, nikdy nedokázal dotáhnout učení ke spokojenosti rodičů. Oba jsou kantoři a dali si s ním nepředstavitelnou práci, aby alespoň základy do něj vložili. Vlastně je člověk musel obdivovat, tenkrát ještě ani blízcí příbuzní se kolikrát o postiženého člena rodiny nebyli ochotni starat. Jenže máma dávno říkala, že to přehánějí, že by kluka měli nechat být, ať si žije svůj spokojený život. Jak Peťa vyrůstal v obci odmala, lidé si již na něj zvykli a to jeho halasné zdravení už všem připadalo samozřejmé.

Trochu zaskočen jdu do garáže a beru si kolo. Cítím povinnost něco udělat, i když přesně nevím co. Asi desítky lidí Peťu hledali a tak já mám pramalou naději, že bych mohl být v tomto směru úspěšný. Navíc ve svém rodném městě již dost dlouho nebydlím, jenom tam občas zajedu. Vyjel jsem tedy na kopec za město a chvíli si sedl na lavičku pod starou lípu. Vybavuje se mi kdy a kde jsem ho potkával. Peťa měl rád přírodu a proto chodil občas po okolí a nosil si domů různé kamínky a šišky. Naposledy jsem se s ním setkal v takovém ošklivém bažinatém lese. Hledal jsem tam houby a tak jsem do této opuštěné zarostlé hliněnky spíš zabloudil. Středem tohoto zdivočelého místa vede cesta, kterou po obou stranách lemují jezírka s hnijícími kmeny stromů. A právě na této cestě jsem Peťu potkal. Zamával jsem na něj  s dotazem, zda z takovéto divočiny vůbec trefí domů.  Jeho široký úsměv mi odpověděl dřív, než zformuloval větu. „Ne, zná to tady.“  

A já se nyní právě k tomuto setkání v duchu vracím a vracím. Teprve nyní mi dochází, jak ošklivé místo ten Hatín je. Jít tam v podvečer za šera by mohlo působit i na dospělého člověka strašidelně. Stejně nevím, kde s hledáním začít, možná již bylo prohledáno všechno, ale alespoň bych měl jít tam. Sjel sem s kolem na vedlejší polní cestu a mezi krásně zlatým strništěm jsem minul dva rybníky. Přede mnou se blížila hradba zelenomodrého hustého a vůbec neudržovaného lesa. Cesta mezi prvními stromy již byla téměř neprůjezdná, tak jsem tam kolo opřel a dál pokračoval pěšky. V terénu stále i po tolika letech byly okraje cesty poznat, ale hustota stromů připomínala prales. Vzpomněl jsem si na jednu příhodu před několika lety. Peťa jezdil na starém kole u školy v parku. Obstojně kličkoval po jednotlivých pěšinách a šikovně se vyhýbal obrovským kmenům stromů. A tu najednou z křoví vyběhl štěkající ratlík  a hnal se po něm. Peťa začal křičet zvedl nohy nahoru a setrvačností jel dopředu. Ze strachu přestal řídit a brzdit a tak jeho jízda skončila v malé stráňce pádem do trávy. Utíkal jsem mu pomoci, protože pes dělal jako pominutý a já jsem měl opravdu strach, že jej kousne. Honem jsem, Peťu zdvihl do výšky a na psisko zadupal.  On přestal brečet a já ho po chvíli postavil na zem.

Cítil jsem v rukách jeho třesoucí se dětské tělíčko a vystrašené oči. Strejdo bojím, bojím.

Pak jsem se ocitl jinde a ztratil s rodným místem kontakty, ale i tak jsem si na Peťu tu a tam vzpomněl. Naši občas se i o něm zmínili v dopise. Takovéto vzpomínky se mi vybavovali, když jsem procházel Hatínem. Mezi roštím v jenom místě odbočuje jakási zvířecí cestička do části, kde jsou prolákliny s vodou, snad se tam kdysi těžila cihlářská hlína. Občas jsem se musel sehnou a skrčený se protáhnout dál. V jednom místě jsem se zarazil na zemi z kamínků byl postavený jakýsi domeček. Šišky nahrazovaly stromy a z malých klacíků byla postavena ohrádka. Určitě jdu správně, ale přepadla mne i úzkost. Protáhl jsme se mezi kapradím a pěšinou se dostal až na okraj mýtiny. Mezi posledními větvemi se odráželo světle modré světlo. Po krocích jsem rozpoznal modrou budu. Zrychlil jsem. Vedle visící bundy jsem náhle rozpoznal lidskou ruku. Bože můj ne! Pamatuju si dnes jen, že jsem Peťovo tělo opatrně položil do mechu a prsty mu uvolnil tuhou šňůru. Na jeho krku tak nepřirozeně chladném jsem necítil nic, vůbec nic. Docela hlasitě jsem promluvil, „Peťo proč, proč jsi to udělal?“. Byl jsem daleko, ale byl jsem tvůj kamarád, vždyť jsem tě tenkrát zachránil před tím psem. Přece jsi nebyl tak úplně sám. A co tví rodiče?  Jenže jeho přivřené oči mlčely a tak jsem se snažil přečíst odpověď na jeho rtech. Nebyla v nich bolest, jen jakási úleva. Jako by z tohoto světa už chtěl odejít dávno.  Nemohl stačit úspěšně plnit požadavky dospělého světa, nemohl najít ochranu u svých rodičů, kteří se nedokázali smířit s jeho životem a za každou cenu ho potřebovali vycvičit, aby nikdo na prvý pohled nepoznal, že je jiný…

Dodnes cítím mezi prsty jeho jemné vlasy. Ale nedokázal jsem mu život vrátit. Vím, že jsem se dlouho nemohl z toho místa odtrhnou, nebyl jsem připraven na schůzku se smrtí. Nechtěl jsem si tuto situaci připustit, ale pak jsem přece jen vstal. Jeho tělo jsem nevědomky přikryl svou bundou a váhavě vyrazil s výčitkami svědomí.

A dlouhá léta si kladu otázku proč zrovna já jsem ho měl nalézt, proč zrovna já?  Těžko se na to hledala odpověď. Jenže takových otázek potká člověk v životě víc, tak jako člověk potká  nechtěně odpovědi na otázky, které  ani nepoložil.

 Teprve nyní po mnoha letech dokážu nějaké věci víc chápat, snažím se po Lucince chtít víc, než je v jejích možnostech a snažíme se, aby byla šťastná a nerozdrtily ji kola velkého světa.

 Táta přišla

 Tímto mě vítá Lucinka, když přijdu domu. Je to takový zvláštní pozdrav. Ale má velice přesné vnímání, rozpozná už, když odemykám domovní dveře. Následuje vždy veliký zájem co budu  obědvat a samozřejmě ochutnávka. Je mi jasné, že by nám psychologové dali za uši, známe jejich názory, že na tyto děti musí být přísnost a  přísnost a přísnost.  Ale má to i své výhody. Lucie je dobrá kuchařka a neopomene mi vždycky oběd nějakým způsobem vylepšit. A tak během malé chvilky dostávám neuvěřitelné kombinace jídel. Chvílemi ale musím být opatrný. A pak další nevýhoda, Lucinka zásadně nerozlišuje potraviny pro naše psy a pro domácí pány. Prostě Týna je člen rodiny a má právo na tu samou stravu.

Takže nemůžu být překvapený, když Lucinku nachytám, že Týně prostřela pod stolem utěrku, dala jí tam talíř, vidličku a nůž a vzorně jí tam naservírovala maso s knedlíkem. Samozřejmě, když jsem toto objevil, Týna už se vzorně olizovala a po mase nebyla v jejím talíři ani památka. Takže jsem mohl tak akorát zanadávat a nechat jí to dojíst.

Jenže s Lucinkou jsem zažil i jiné varianty večeření.

To její: „Lucinka vařila“ může přinést překvapení. Tak mi jednou k večeři nachystala pečlivě nakrájený psí salám, k němu mi dala rohlík a vše naprosto vzorně ozdobila šlehačkou z bombičky. A strašně mě pak kontrolovala, zda mně to chutná a zda dojídám.

„Táta, dopapat!“

 Velké dcery se při tom popadaly za břicho a smíchy se mohly udusit.   

  Při jedné párty kamarád vzpomínal na svá školní léta. V první třídě jako jediný na konci roku dostal trojku z českého jazyka. Do teďka to cítil jako velikou nespravedlnost, a všem to vysvětloval, že si na něj pan učitel zasedl. Trochu jsme mu domlouvali, že v padesáti by to mohl již vidět z nadhledu. Trochu jsme ho nakonec zviklali a on si jen smířlivě povzdechl: „ No jo, když já taky byl hlupák, von k nám přišel na hodinu češtiny  inspektor a hrozně si s náma povídal. Když jeho kontrola  skončila, já jsem vyběhl na chodbu a volal jsem na něj – pane inspektore, pane inspektore, my vás máme rádi a přijďte zas brzo!“