Jsem rád na světě
Jiří ŠEDÝ
Často přemýšlím o tom, jak nás lidi s nějakým druhem postižení, vidí naše okolí. Kladu si otázky, na které zatím neznám odpověď.
Jsou lidé k naší odlišnosti lhostejní? Je jim úplně jedno, že chceme žít stejným životem jako oni a máme k tomu málo příležitostí? Nebo nás litují? Odmítají či jsou přátelští? Uvědomují si vůbec, že jsme lidé se svými touhami po obyčejném, lidském životě? Že chceme pracovat, radovat se ze života, že hodně věcí umíme a dokonce máme nadání a talent? Že nejsme na světě zbyteční a umíme rozdávat radost?
K tomu všemu, vážení přátelé, potřebujeme pochopení, důvěru v naše schopnosti, přátelství, empatii a lásku.
Rozhodl jsem se, že nebudu jen tak sedět se založenýma rukama a vzdychat nad nepřízní osudu, ale naopak, že půjdu mezi lidi a budu jim o tom vyprávět. Také jsem se rozhodl, že začnu dětmi a mladými lidmi. Ti budou v budoucnu rozhodovat, jak se k nám, postiženým lidem, bude veřejnost chovat a jak nás bude přijímat.
Jsem často zván do škol v naší republice. Navštívil jsem na pozvání řadu škol na Moravě a v Čechách. Ale bydlím zde, v Kadani a musím tedy v Kadani začít.
Nedávno jsem uspořádal s mojí maminkou besedu ve Střední škole stavební v Kadani. Moc jsem se těšil na studenty této školy a pečlivě jsem se na besedu připravoval. Hodně jsem také přemýšlel, jak se mám na tuto besedu obléknout. Potom jsem si řekl, že si vezmu něco svátečního, aby studenti viděli, že si návštěvy u nich opravdu vážím.
Ve třídě, kterou jsem navštívil, mne čekalo hodně očí. Zvědavých, milých, lhostejných, ale vůbec ne odmítavých. Vždy se nejprve lidem podívám do očí, abych poznal jejich myšlenky.
A potom začala beseda a já jsem viděl, jak se oči dívenek i kluků mění. Snad ve všech očích jsem viděl zájem, někdo se na mně usmíval a já jsem vypravoval o svém životě, o zájmech, o malování, o psaní knížek, o tom, co mne na světě baví i o tom, co mne zraňuje. Maminka přečetla na závěr besedy povídku z mé knihy Hledání "Co chci změnit na světě".
Docela mne mrzelo, že jsme měli na besedu jenom málo času. Tolik věcí jsem chtěl ještě studentům říci. Tak snad příště.
Odcházel jsem z této školy plný radosti. Viděl jsem, že mne studenti přijali, a tak věřím, že se mi opět rozšířil okruh kamarádů.
Jsem rád na světě.
