Do Chlumu u Třeboně jsme se s maminkou moc těšili. Již druhým rokem jedeme na víkendový pobyt, který pořádá naše milá Ovečka.S maminkou jsme napjatě sledovali přehled počasí. Nehlásili nic moc. Ono to sice není tak moc důležité, ale kdy sluníčko hřeje, je na světě přece jenom veseleji. Do Chlumu nás z Českých Budějovic přivezly dvě naše milé kamarádky. Zuzanka Jarošová a její milá maminka Janička. Měli jsme docela velký batoh a Janička vezla v autě spoustu věcí, které bude potřeba. Řekl jsem si, že by bylo dobré mít nafukovací auto, aby se to tam všechno vešlo. Ale zase by byl problém, kdyby auto prasklo. Za prvé by to byla rána jako z děla, a za druhé, čím bychom potom všechno dopravili? Tak je asi lepší, že je auto takové, jaké je.Co bylo hodně zajímavé, Zuzanka se mě styděla. Ono to ani není tak moc divné. Začíná být už malá slečna, a Zuzka si uvědomila, že jsem mladý muž, a tak se mě styděla. Přišlo mě to hodně milé. V duchu jsem se tomu smál, ale tvářil jsem se jakoby nic.
V Chlumu to už znám a moc se mi tam líbí. Dům, v kterém jsme se ubytovali, je na okraji rybníka, a tam je dost zajímavostí. Škoda, že se nemůžeme koupat. Večer jsme se dozvěděli, že na druhý den jsme pozváni do základní školy do deváté třídy, abychom tam něco řekli o lidech s Downovým syndromem. Byl jsem docela rád, líbí se mi chodit mezi školáky. Ráno jsme se vydali do školy. Šla nás celá tlupa. Nejmladší byl Kubíček, můj zlatý oblíbenec s veselou maminkou. Potom hezoučká Anežka s milou a něžnou maminkou. A dál my, velcí, to je kamarádka Lucka, která moc hezky hraje na flétnu, samozřejmě také se svojí pracovitou maminkou. No a nejlepší na konec, moje milá, hezká a usměvavá kamarádka Maruška, kterou doprovázela její hodná maminka a potom já s mojí nejlepší maminkou na celém světě. V deváté třídě jsme si sedli a čekali, až přijdou žáci. Jen tak jsem se rozhlédl a zavzpomínal, jak jsem chodil do školy. Měl jsem pocit, že je to už docela dávno.Potom přišli žáci a žákyně. Žáci mě tak moc nezajímali, pokukoval jsem spíše po dívenkách. Zjistil jsem ale, že tak hezká dívenka, jako je Maruška tam není. Paní Marušincová žákům vypravovala něco málo o Downově syndromu a o Ovečce a promítala nějaké obrázky s dataprojektoru. Potom také promítala nádherné fotografie Standy Buriana a moje obrazy. A všichni velice pozorně poslouchali. A vtom, co se stalo? Maličký Kubík se začal nudit. Snažil se dostat z maminčina klína, a po chvíli se mu to, klukovi šikovnému, podařilo. Začal lézt po třídě. Ani byste nevěřili, jakou rychlostí. Všichni se začali smát a hned bylo všem jasné, že jsme obyčejní lidé, že s námi je legrace, a že vůbec nejsme smutní z toho, že máme Downův syndrom. Moje maminka také zazářila. Řekla všem, že bude fotografovat, půjčila si můj fotoaparát, ale ten, světe div se, nefungoval. (Musím na ni prozradit, že když jsem potom venku fotoaparát zkoušel, tak normálně fungoval).Po paní Marušincové něco málo řekla maminka. To ale na její obhajobu musím říci, že se jí to podařilo. A potom jsem mluvil já a také jsem představil svoje některé knížky.
Lucinka se moc hezky představila. Mysleli jsme si, že něco zahraje na flétnu, protože to ona moc hezky umí, ale to ona nechtěla. Tak zahrála na flétnu Maruška. Moc se jí to podařilo a všichni jí zatleskali.Maminky Kubíka a Anežky také představily svoje děti, protože ony to ještě samy nedovedou. Bylo to moc milé, každý se na naše dětičky usmíval.Myslil jsem si, že se deváťáci budou ptát na to, co je zajímá. A nezeptal se na nic ani jeden. Ale to vůbec nevadilo. V některých očích jsem si přečetl pochopení a kamarádství. A o to přeci jde. Nacházet cestičku k lidem a důležité nebo úplně nejdůležitější je začínat od dětí. Přes děti se můžeme dostat i k srdíčkům tatínků, maminek, babiček a dědečků.
Celý pobyt jsme učili s maminkou malé i větší děti malovat. Vznikly moc hezké obrázky.Co bylo moc hezké, že přijela celá rodina Šustrova ze Slovenska. Mám je moc rád, zejména Jurka. Je to můj velký a milý kamarád. Škoda jenom, že bydlí tak daleko. Jurko také moc hezky maloval. Na konec jsme s Jurkem uspořádali vernisáž všech obrázků. A poslední den je děti věnovaly svým maminkám ke Dni matek.
Celý pobyt byl pro mne velice milý. Každý se na mne usmíval. A já jsem poznal, že mně lidé potřebují. Že přijímají moji lásku, něhu, že jsou rádi, když je něco naučím a váží si toho. Že učí svoje děti všechno, aby nebyly na světě zbytečné, aby uměly rozdávat radost a milé úsměvy.
|
|
||||
|
|
|
|
|