DOWNŮV SYNDROM              OVEČKA, o.p.s.                  DĚTI Z OVEČKY                 NEJBLIŽŠÍ AKCE               KONTAKT                     ÚVAHY, NÁZORY                          NÁVŠTĚVNÍ KNIHA            

                                                                 

   Myšlenky Jirky Šedého

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   ZPĚT

 

 

  

 


1.
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Jiří Šedý, v současné době bydlím v Kadani, kam jsem se nedávno přestěhoval.
Určitě se na mě nebudete zlobit, že vše, co vám chci říci, čtu. Není to proto, že neumím sám mluvit, ale proto, že toho mám hodně na srdíčku ajedno přes druhé bych zapomněl. Nakonec i pan prezident čte vše, co chce lidem říci.
Tak nyní něco o sobě. Tím, že jsem trochu jiný než jste vy, neznamená, že jsem méněcenný. Umím hodně věcí. Naučil jsem se dobře číst, psát, počítat, malovat a psát knihy. Umím dobře plavat a ve své lodi sjíždět řeky. Umím nakupovat, vařit, žehlit, prát, umím se postarat o sebe a pomáhat těm, kteří to neumějí nebo nezvládají. Rád pomáhám dětem, starým lidem a postiženým. Také rád dělám lidem radost. Nejvíce ze všeho mám rád přírodu ve všech jejích podobách. Narodil jsem se totiž na Českomoravské vysočině, kde je nádherná příroda plná lesů. Také moc rád cestuji. S rodiči jsem procestoval skoro celý svět. Nejvíce se mi líbilo v Mexiku. Jsem samostatný člověk, nejsem odkázaný na druhého, zvládám hodně věcí a chci se dále učit, abych uměl také zvládnout různé problémy. To mi totiž ještě tolik nejde. Musím si vždy trochu déle všechno rozmyslet, déle mi to trvá a já to vím. Ale zase je lepší nejednat bezhlavě. Takže když se na mě podíváte, jsem úplně obyčejný mladý muž jako jsou ostatní. Svoji malou odlišnost si nepřipouštím. Proč také?
Mám moc hodné rodiče. Maminku mám hodně rád. Ona je totiž něžná a veselá. Je to můj milý kamarád, který mne moc věcí naučil a ještě stále učí. Maminka se za mě nikdy nestyděla, má mě ráda takového, jaký jsem. Někdy se také na mně zlobí. A nic za mě nedělá. Také proč by to dělala, když všechno umím? Nejraději mám společné chvilky s maminkou, kdy jen tak sedíme, držíme se za ruce nebo si vypravujeme o životě. Maminka si se mnou vypravuje jako s dospělým a nic mi nesleví. Pouze mi pomůže a chce, abych vše řešil sám. Tatínek je můj velký kamarád. Má mě a maminku moc rád. Když si s maminkou něco vymyslíme, jen si tak, chudák, povzdechne, ale vždy nám pomůže. Maminka říká, že to tatínek s námi nemá lehké, ale prý se ale s námi nenudí. Už potřetí se kvůli mně a mamince přestěhoval a musel hledat práci. Ale vždy šel s námi a asi mu bylo hodně smutno. Tatínek mne naučil poznávat a sjíždět řeky. Je silný, odvážný a věrný.
Potom mám ještě sestru Leonu. Ta je moc chytrá, vystudovala matematiku a fyziku na Karlově Univerzitě. Mámji také moc rád a ona mě. Je pravda, že když jsme byli malí, že jsme se někdy hádali. Ale když mi někdo chtěl ublížit, Leonka mě bránila. Má na holku hodně síly, protože sportovala. Běhala na lyžích a byla hodně úspěšná. Jenomže poznala Peťulku, to je její manžel, a protože Petr nesportoval, tak Leonka také přestala. Ale jinak je Leonka príma. Má dvě dcerušky, Dominičku a Šárinku. Tyto dvě dívenky mám moc rád. Domča je velká uličnice, teď půjde do školy. Ale jsme velcí kamarádi. Učím ji malovat, čtu jí pohádky, hrajeme si spolu a chodíme do přírody. Šárinkaje ještě malinká. Je baculatá jako brouček a když mě vidí, směje se na mě. No a manžel Leonky Petr také ujde. Někdy se
s ním ale nepohodnu, protože si myslí, že snědl všechnu moudrost. Musím ho dost důrazně přesvědčovat, že ijámám svoji pravdu. Ale zase je schopný to uznat, tak se vždy udobříme jako dva chlapi.
  
 

 2.


Když jsem měl jít do školy, mamince řekli, že se nikdy nenaučím číst, počítat a psát. Jenomže maminka věděla, že jsem šikovný, a tak se rozhodla, že to tak nenechá. Pamatuji se, že se s tatínkem domlouvali, jak to udělat. Nejdříve nám nabízeli pomocnou školu. Ale maminka řekla, že to bude škola zvláštní. Zajela tedy na okres za jedním pánem, který pracoval ve školství a rozhodovalo tom, a ten to nakonec zařídil. Maminka zářila jako sluníčko. Jenomže kámen úrazu. Zvláštní škola v Hlinsku nebyla, a já jsem musel jezdit do internátní školy, a
v pátek jsem se vracel domů. V pondělí jsem zase odjížděl. Pondělek pro mne a maminku byl vždy černý a studený. Maminka polykala slzy, a myslela si, že to nevidím. Ajájsem brečel a brečel. Ale nevzdali jsme to. Ve škole se mi vůbec nelíbilo. Pamatuji se, že mě tam jedna paní učitelka bila. Vždy, kdyžjsem se vrátil v pátek domů, maminka mě držela za ruku a říkala mi, že ve druhé třídě už budu chodit do školy v Hlinsku, že to zařídí. Ajájsemjí věřil, a to mi hodně pomáhalo. V první třídě mi to moc nešlo. Tesklil jsem po domově, a na učení jsem moc nemyslel. Vždy přes sobotu a neděli jsme doháněli, co jsem ve škole během týdne zameškal. A zvládli jsme to. Sice jsem měl na vysvědčení samé trojky, ale to nám vůbec nevadilo. A od druhé třídy jsem opravdu začal chodit do školy
v Hlinsku, maminka školu vybojovala. Už to bylo o moc lepší. Jájsem byl šťastný. Jenomže škola byla hodně daleko. Abychom si cestu zkrátili, brodili jsme se přes řeku, po kamenech. Pamatuji se, že po celý rok maminka chodila v holínkách a na zádech mě přenášela přes řeku po kamenech. A protože je šikovná, nikdy jsme do vody nespadli. A potom utíkala do školy, protože tam musela bÝt včas. Běhala v holínkách a hodně lidí se jí smálo. Ale ona se smála s nimi. V zimě mě táhla na saních, abychom tam byli dříve, ale to zase byla řeka zamrzlá. A maminka zase vybojovala to, že přes tu řeku udělali malý můstek, a tak jsme potom chodili přes řeku pohodlně. Ve škole mi to docela šlo, ale musel jsem se doma hodně učit. S maminkou jsme to ale střídali. Chvíli jsme se učili, potom jsme třeba cvičili, pak jsme se zase učili, potom jsme malovali nebo si doma hráli na schovávanou, a tak to šlo dokola. Pamatuji se, že maminka večer dlouho svítila a ráno už zase byla na nohách. Nevím, kdy spala.

Ve škole jsem se naučil vše, co potřebuji k životu. Dobře psát, číst a počítat. Nejhorší známka na vysvědčení byla trojka. Sice někdy jsem dostal i pětku, ale tu jsem si opravil. Ve škole mi nikdy nic neslevili. Také se stalo, že mě jeden kluk šikanoval. Nechtěl jsem to doma říci, ale protože jsem v té době maloval všechno jenom černou barvou, maminka to odhalila, a vše zařídila tak, že ten kluk mi potom dával pokoj, dokonce s námi začal chodit ze školy a s maminkou si vypravoval. Když jsem ukončil školu, paní psycholožka se moc divila, že jsme to úspěšně zvládli. Ona tomu totiž vůbec nevěřila, ale místo, aby mě pochválila, řekla, že mě ve škole nadržovali. Ale to vůbec nebyla žádná pravda. Naopak, často jsem musel umět více než ostatní, protože někdy i paní učitelka si myslela, že do školy nepatřím. Ale přese všechno mám na školu velice pěkné vzpomínky. Chodil jsem do školy rád.

3.
Když jsem vyšel školu, s maminkou a tatínkem jsme se snažili nalézt pro mě vhodné zaměstnání. Ale nějak to nešlo. Maminka prochodila celé Hlinsko, ale nikdo mě nechtěl zaměstnat, nikdo o mě nestál. Byl jsem proto hodně smutný a nešťastný. Proč to tak je? Sice jsem měl co dělat, maminka mi zadávala různé úkoly, chodil jsem na zahradu, rodiče mi pořídili králíky, o které jsem se staral, zaléval jsem, plel, domajsem opakoval učivo, maloval, poslouchal hudbu, četl, psal, nakupoval, ale byl jsem sám. Sice jsem lidi venku potkával a bavil jsem se s nimi, ale nebylo to ono. Maminka přemýšlela o tom, že přestane pracovat, ale když jsem viděl, jaké má smutné oči, řekl jsem že ne. Ale ijájsem měla smutné oči. Nakonec maminka řekla, že už toho má dost. Diskutovali o tom s tatínkem a maminka se rozhodla, že když mě nechtějí v Hlinsku, vydáme se do světa na zkušenou. Nejdříve tatínek s tím vůbec nesouhlasil. Hodně našich kamarádů řeklo, že to je hloupý nápad, a že to nezvládneme. Ale maminka byla tvrdohlavájako býk. Našla v Učitelských novinách inzerát, že
v Novém Jičíně hledají speciálního pedagoga. Maminka tam zatelefonovala a zeptala se paní ředitelky, jestli by tam byla práce i pro mě. A ona řekla, že ano. A tak nás tatínek zavezl do Nového JiČína. Horší to bylo s bytem. S maminkou jsme bydleli v Kopřivnici na ubytovně. Nebylo to dobré. Každý pátek jsme jeli do Hlinska za tatínkem a vraceli se s batohem na zádech zpět. Potom maminka kouzelnice sehnala v Novém Jičíně moc hezký byt a tatínkovi zaměstnání. Chudák tatínek! Zpočátku to vůbec neměl lehké, ale on je silný a odvážný, má nás hodně rád, a tak to zvládl. Ale co bylo důležité, já jsem měl práci. Pracoval jsem ve speciální škole pro žáky s více vadami. Zpočátku se mi práce moc nedařila. Neměl jsem pracovní smlouvu, běhal jsem odjedné práce ke druhé, a dělal jsem hodně chyb, protože jsem neměl pevně stanovená pravidla. Také jsem toho ještě ke své práci moc neuměl. S maminkou jsme se rozhodli, že ještě potřebuji studovat. Takjsem se začal vzdělávat v tříleté praktické škole, kde jsem se učil základy vaření a péči o domácnost. Bylo to moc dobré. Po třech letech studiajsem se vrátil do školy. Paní ředitelka mi napsala pracovní smlouvu a také vše, co budu dělat. A také, kdy to budu dělat, a kdo mi bude zpočátku pomáhat. A ono to šlo

jako po másle. Vozil jsem svačinky, krmil děti ve školce, pomáhal paním učitelkám při výuce i různých terapiích a mamince při malování. V poledne jsem dojel s panem řidičem pro obědy, a donesl je do školky, kde jsemje rozdával a zase krmil děti. Potomjsem nádobí umyl a pomáhal, kde bylo potřeba. Moc mě to bavilo. Děti mám hodně rád a děti se na mě klepaly. Potom se naše škola musela přestěhovat, protože se předělávala. Nastěhovali jsme se do vysoké podnikatelské školy. A tam potřebovali vrátného. Paní ředitelka se mě ptala, jestli bych to zvládl. Ajájsem řekl, že ano. Takjsem dělal vrátného. A to bylo úžasné. Chodili za mnou studenti a vypravovali si se mnou. Zejména dívenky, a s nimi jsem si moc rozuměl. Nesměl jsem bez ohlášení nikoho cizího pustit, musel jsem telefonovat, kam jde návštěva, a tam jsem zjistil, že vrátný je nejdůležitější osoba ve škole. A co bylo hlavní, byl jsem mezi obyčejnými lidmi, kteří mě měli rádi.
No a potom jsme se přestěhovali do Kadaně. Ajájsem byl zase bez práce. Ale věřil jsem mamince, že to zase nějak vyřešíme. Nyní začínám pracovat v jedné moc hezké vinárně. Jako kuchař studené kuchyně. Připravuji obložené mísy a talíře, a to úplně sám. Zatím se mi ta práce líbí. Jsem opět mezi obyčejnými lidmi, do vinámy chodí učitelé, pan starosta, a pořádají se tam různé společenské akce. Ajá, kuchař Jirka, jak mi říkají, jim připravuji něco k zakousnutí. Je to príma.

4.
Mnoho lidí se mě ptá kdy jsem začal s malováním. Malovat jsem začal ještě když jsem byl hodně malý.
Nejdřív jsem maloval různými sirupy, šťávami, šlehačkou nebo čokoládou. Byl jsem totiž takový, že jsem všechno dával do pusy. Všechno jsem olizoval a moje maminka měla strach, aby mě nebolelo břicho.
Maloval jsem moc rád. Na talíře, na misky, nahmečky, zkrátka na všechno, co bylo po ruce.
S maminkou a mojí sestrou Leonou jsme chodili hodně často do přírody. Tam jsme pozorovali barvy. Dívali jsme se třeba na les a viděli jsme různě zelenou barvu. Maminka nám vždy vypravovala nějakou krátkou pohádku a tam se nacházeli různé lesní postavičky. Každá měla jinou vlastnost podle toho, jak sytou zelenou barvu měla na oblečenÍ. Třeba skřítek Raníček měl světle zelenou barvu, kterou nám hned maminka ukázala, Poledníček měl tmavší zelenou barvu a Večerníček měl úplně tmavou zelenou barvu. A tak jsem se učil poznávat přírodu, pozorovat různé barevné odstíny, míchat barvy a vymýšlet jak pohádky, tak obrazy.
Rád jsem pozoroval trávu, která ve větru měnila barvu. Obilí, které se tak hezky vlnilo. Mraky, které nade mnou pluly, měnily barvu i tvary. Později maminka nosila s sebou ve velkém batohu barvy, papíry a vše, co jsme k malování potřebovali. Často jsme ale něco zapomněli a tak jsme si pomáhali všelijak. Jednou jsme malovali kuličkou z trávy, podruhé klacíky nebo různými kamínky. Malovali jsme na kameny, kůru ze stromů, na větší či menší kousky dřeva.
Nemusel jsem se bát, že se ušpiním. Vždy byl po ruce nějaký malý potůček. Nemusel jsem se také bát, když jsem barvu rozlil že něco umažu.
A tak jsem se učil malovat. Učil jsem se znát a používat barvy, a také jsem se naučil pozorovat přírodu.
Horší bylo, jakou technikou budu malovat. Štětcem mi to moc nešlo. Štětcem namalované obrázky se mi vůbec nelíbily. Chtěl jsem něco barevně vyjádřit a nebylo to ono. Byl jsem z toho moc smutný. Hodně věcí k malování jsme s maminko vyzkoušeli. Ale já jsem stále vedl svou, že to není hezké, že bych chtěl spoustu věcí namalovat, že mám svoje představy, ale neumím to vyjádřit výtvarně. Až jednou jsem narazil na molitanové válečky, kterými v jedné továrně prokládali hrnečky. Zkusil jsem to tedy s nimi a ono to bylo to, co jsem chtěl. Pomocí válečků jsem mohl barvy různě míchat, překrývat a tím vytvářet zajímavé pozadí. A vše ostatní jsem dotvářel rukama, klacíky, bambulkami z čepic, látkou, zkrátka vším, co mi pod ruku přišlo. Mohl jsem se barvou vyjádřit. Vyjádřit vše, co cítím. Moji barevnost světa, který je trochu jiný. Vidím barvy i tam, kde je ostatní lidé nevidí. Do svých obrazů vkládám svůj svět. Pocity, svoji lásku
k přírodě, lidem, svoji duši. Vše to, co neumím vyjádřit slovem, všechny pocity, moje pohledy na svět a lidi, vyjádřím barvou a mám velkou radost, když v mých obrazech vnímavý člověk nalezne pozitivní sílu, která z nich vyzařuje.

 

5.
Rád bych vám také řekl o tom, kdy a proč jsem začal psát knížky. Malování a psaní knížek spolu hodně souvisí.
Jak už jsem vám řekl, malovat jsem začal ještě když jsem byl hodně malý.
Když jsme pozorovali přírodu a barvy, takjsem se učil všechno pojmenovat. Později jsem zjistil, že jak jsou různé odstíny barev, tak pro každou věc, kterou okolo sebe vidím, jsou i různá slova. Učil jsem se pojmenovat les, lesík, háj, hájek. Zvířátka okolo mě utíkala, běžela, skotačila, pádila a míhala se. Slova jsme spojovali do vět. Nejprve to byly věty krátké a nyní rád používám i delší souvětí. Rytmizovali jsme slova a věty, chodili jsme v rytmu slov pomalu a rychle. Učil jsem se mluvit pomalu jako medvěd nebo rychle jako zajíček. Naučil jsem se trpělivě čekat, až rozkvete na sluníčku pampeliška. Vždy, abych to vydržel, mně i Leonce maminka zpívala o tom, co pozorujeme, písničky nebo si vymýšlela krátké pohádky. To jsem měl obzvlášť rád. Potom mně i Leonku maminka pobízela, ať zkoušíme vypravovat nějakou krátkou pohádku nebo nějaký příběh i my. Moc nás to bavilo, protože nás maminka vždy pozorně poslouchala a vždy nás pochválila. Dnes maminka jenom už poslouchá. Abych to nezapomněl, v přírodě to co vypravuji, natáčíme na diktafon a já si to potom doma pouštím a přepisuji a doplňuji, co mě ještě napadne. Nebo píšu jen tak doma. Když nějakou pohádku napíšu, sedneme si s maminkou někam, kde je nám dobře a já čtu. Maminka je moc dobrý posluchač. A potom s maminkou opravuji háčky a čárky, kde stále dělám chyby. A to tak, že mně maminka upozorní, že v tom kterém slově mám chybu ajáji musím nalézt. To už mně ale tolik nebaví. Radši bych byl, kdyby to maminka udělala sama. Ale to ona nechce. Zjistil jsem, že se dívám na svět trochu jinýma očima než mnozí lidé okolo mě. Především příroda na mně hodně silně působí.
První knížka, kterou jsem napsal, dostala jméno Český myšlení. Tu jsem napsal jenom tak, to bylo v době, kdy jsem neměl práci, a byl jsem doma sám. Jen tak jsem si psal pro radost. Potom jsem to dal přečíst mamince a ona nevěřícně kroutila hlavou. Nemohla pochopit, že jsem to nikde neopsal, že to jsou moje myšlenky. Protože se jí to moc líbilo, řekla mi, že mám talent a ať zkusím psát dál. Tak jsem to zkusil. Moje druhá knížka dostala jméno Trochu něhy. Ta je o zvířátkách, kteří pomáhali dětem s různým druhem postižení. Třeba koťátko dívence s Downovým syndromem. To bylo také v té době, kdy mě bylo smutno, že mě nechce nikdo zaměstnat. Proto dětem nepomáhají lidé, ale zvířátka. V další knize Citlivost barevného slunce se zamýšlím nad různými vlastnostmi jako třeba je láska a protiklad nenávist. Tu knížku jsem i sám poprvé ilustroval. Potom jsem si řekl, že se budu dále zamýšlet nad různými problémy a vyjádřím svoje vlastní názory a postoje. Napsal jsem tedy knížku Hledání a sám jsem si ji také ilustroval. Jsou tam již moje úvahy třeba Jaký jsem člověk, nebo co bych dělal, kdybych byl politikem a tak.
Protože mám moc rád děti, rozhodl jsem se, že budu psát pohádky. V tom jsem se, myslím, našel. Protože se mé sestře Leonce narodila Dominička, napsal jsem pro ni knížku Dominčiny pohádky. Chci, aby Dominička měla ráda přírodu tak, jako já. Začal jsem psát tedy o větru, o horách, o řece, o človíčkovi a o květinkách. Samozřejmě jsem ji také ilustroval. A u květinek jsem zůstal. Moje maminka, babička Dominičky, má moc ráda květiny. A tak jsem jí chtěl udělat radost a napsal jsem Babiččiny pohádky o květinkách od jara do podzimu. Leonce se narodila druhá holčička Šárinka. Pro ni jsem napsal knížku Duhové pohádky o barevném světě. Třeba bude Šárinka ráda malovat jako Dominička. No a součástí této nové knížky je knížka o houbách. Totiž můj tatínek, dědeček obou holčiček, je velký houbař. Najde houbu i tam, kde snad nikdo jiný ji nenalezne. Jde prý po čuchu. Ty pohádky o houbách jsou hodně veselé. Dal jsem jim název Dědeček vypravuje. Samozřejmě i do nich jsem namaloval obrázky. Nyní začínám psát současně dvě knížky. Jedna bude o mém cestování a druhá budou pohádky o broučcích a motýlech. Ve svých pohádkách chci, aby už i malé děti se naučily poznávat přírodu, aby v ní dokázaly nacházet kouzlo a neobvyklost. Ukazuji jim cestu, jak na to. A dospělí? Ty při četbě pohádek budou mít možnost podívat se dětskýma očima na svět. Snad jim to pomůže nalézt svoji radost a dobro. Vím, že nejsem dokonalý. Ale ani o to nestojím. Jsem rád, když mně lidé naslouchají a čtou moje knížky. Dostávám moc hezkých dopisů. Vím, že se budu ještě více snažit, abych vyjádřil všechno to, co cítím. Není toho totiž málo.

6.
Mám spoustu zájmů. Nejvíce ze všeho mám rád přírodu. Rád chodím do přírody a pozoruji vše okolo sebe. Nejkrásnější je příroda najaře. Mnoho malířů má rádo podzim. Je sice barevný, to je pravda, ale na jaře vše voní, den ze dne se mění, příroda září, je po zimě odpočatá a vyzařuje pozitivní sílu. A od mé lásky k přírodě se potom odvíjejí všechny moje další zájmy. Vodáctví, kde můžu dokázat, že umím překonávat překážky a napnout sílu. Z lodi můžu pozorovat přírodu a její krásu. To, co se uvidí z vody, hned tak někde člověk nenajde. Řeka se třpytí aje stále jiná. Ráno i večer, vždy na ní něco nového naleznu. Mám svoji barevnou loď. Jmenuje se Chameleon. Sjíždět řeky mě naučil tatínek. A také překonat sám sebe a číst řeky. Peřeje, jezy i splavy.
Další můj koníček je plavání. Moc rád plavu, získal jsem i několik medajlí ze speciálních olympiád. Také moc rád cestuji. S rodiči jsem sjel skoro celý svět. Hodně zemí v Evropě, v Africe i v Americe. Nejvíce se mi líbilo v Mexiku, kde je bohatá tradice Indiánů a MaYŮ. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v které zemi chovají k postiženým a slabším lidem. Někdy jsem si i povzdechl nad tím, jak hezky se chovají jinde ajak někdy u nás, v naší zemi. Třeba na Korfu, tam nám všude dávali přednost. V Tunisku mě zase měl moc rád majitel hotelu, dokonce mi nosil jídla, která nikdo jiný nedostal. A také mi nosil každý den květiny.
Strašně rád čtu. Knihy o přírodě, o vesmíru a také knihy s filozofickými myšlenkami. Také knihy o náboženství. Nejraději mám spisovatele Darella a jeho knihy o přírodě. A potom knihy o indiánech od Karla Maye. Ty mám asi nejraději. V nich se děj odehrává v přírodě a vyzdvihuje se tam čestnost, odvaha a pomoc druhým. A co mám moc rád a stalo se to též mým koníčkem, je pomoc slabším. To je, myslím, hodně důležité.
 

Na závěr bych vám ještě řekl jednu svoji myšlenku. Každý člověk, který se nějakým způsobem odlišuje od ostatních, bývá často nepochopený. Mnoho lidí, protože neví, jak se k němu chovat, ho odmítá a nechce pobývat v jeho společnosti. A tím přichází o nejcennější dar, který mu život poskytuje. Poznat odlišnost myšlení, jiné pohledy na svět, jiné prožívání a čistotu duše, která je upřímná a není poskvrněná touhou po penězích, majetku a bohatství.
A nejraděj i mám lidi. Dobré lidi s teplýma očima. S rukama, připravenýma pohladit, se srdcem vnímavým, něžným a čistým. Přátele, ochotné podat pomocnou ruku, lidi, kteří mě nechávají žít radostně, hodnotně a bez ústrků.


 

                                                                                 ZPĚT