|
ZPĚT
|
|
1.
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Jiří Šedý, v současné době
bydlím v Kadani, kam jsem se nedávno přestěhoval.
Určitě se na mě nebudete zlobit, že vše, co vám chci říci, čtu. Není to
proto, že neumím sám mluvit, ale proto, že toho mám hodně na srdíčku ajedno
přes druhé bych zapomněl. Nakonec i pan prezident čte vše, co chce lidem
říci.
Tak nyní něco o sobě. Tím, že jsem trochu jiný než jste vy, neznamená, že
jsem méněcenný. Umím hodně věcí. Naučil jsem se dobře číst, psát, počítat,
malovat a psát knihy. Umím dobře plavat a ve své lodi sjíždět řeky. Umím
nakupovat, vařit, žehlit, prát, umím se postarat o sebe a pomáhat těm, kteří
to neumějí nebo nezvládají. Rád pomáhám dětem, starým lidem a postiženým.
Také rád dělám lidem radost. Nejvíce ze všeho mám rád přírodu ve všech
jejích podobách. Narodil jsem se totiž na Českomoravské vysočině, kde je
nádherná příroda plná lesů. Také moc rád cestuji. S rodiči jsem procestoval
skoro celý svět. Nejvíce se mi líbilo v Mexiku. Jsem samostatný člověk,
nejsem odkázaný na druhého, zvládám hodně věcí a chci se dále učit, abych
uměl také zvládnout různé problémy. To mi totiž ještě tolik nejde. Musím si
vždy trochu déle všechno rozmyslet, déle mi to trvá a já to vím. Ale zase je
lepší nejednat bezhlavě. Takže když se na mě podíváte, jsem úplně obyčejný
mladý muž jako jsou ostatní. Svoji malou odlišnost si nepřipouštím. Proč
také?
Mám moc hodné rodiče. Maminku mám hodně rád. Ona je totiž něžná a veselá. Je
to můj milý kamarád, který mne moc věcí naučil a ještě stále učí. Maminka se
za mě nikdy nestyděla, má mě ráda takového, jaký jsem. Někdy se také na mně
zlobí. A nic za mě nedělá. Také proč by to dělala, když všechno umím?
Nejraději mám společné chvilky s maminkou, kdy jen tak sedíme, držíme se za
ruce nebo si vypravujeme o životě. Maminka si se mnou vypravuje jako s
dospělým a nic mi nesleví. Pouze mi pomůže a chce, abych vše řešil sám.
Tatínek je můj velký kamarád. Má mě a maminku moc rád. Když si s maminkou
něco vymyslíme, jen si tak, chudák, povzdechne, ale vždy nám pomůže. Maminka
říká, že to tatínek s námi nemá lehké, ale prý se ale s námi nenudí. Už
potřetí se kvůli mně a mamince přestěhoval a musel hledat práci. Ale vždy
šel s námi a asi mu bylo hodně smutno. Tatínek mne naučil poznávat a sjíždět
řeky. Je silný, odvážný a věrný.
Potom mám ještě sestru Leonu. Ta je moc chytrá, vystudovala matematiku a
fyziku na Karlově Univerzitě. Mámji také moc rád a ona mě. Je pravda, že
když jsme byli malí, že jsme se někdy hádali. Ale když mi někdo chtěl
ublížit, Leonka mě bránila. Má na holku hodně síly, protože sportovala.
Běhala na lyžích a byla hodně úspěšná. Jenomže poznala Peťulku, to je její
manžel, a protože Petr nesportoval, tak Leonka také přestala. Ale jinak je
Leonka príma. Má dvě dcerušky, Dominičku a Šárinku. Tyto dvě dívenky mám moc
rád. Domča je velká uličnice, teď půjde do školy. Ale jsme velcí kamarádi.
Učím ji malovat, čtu jí pohádky, hrajeme si spolu a chodíme do přírody.
Šárinkaje ještě malinká. Je baculatá jako brouček a když mě vidí, směje se
na mě. No a manžel Leonky Petr také ujde. Někdy se
s ním ale nepohodnu, protože si myslí, že snědl všechnu moudrost. Musím ho
dost důrazně přesvědčovat, že ijámám svoji pravdu. Ale zase je schopný to
uznat, tak se vždy udobříme jako dva chlapi.
2.
Když jsem měl jít do školy, mamince řekli, že se nikdy nenaučím číst,
počítat a psát. Jenomže maminka věděla, že jsem šikovný, a tak se rozhodla,
že to tak nenechá. Pamatuji se, že se s tatínkem domlouvali, jak to udělat.
Nejdříve nám nabízeli pomocnou školu. Ale maminka řekla, že to bude škola
zvláštní. Zajela tedy na okres za jedním pánem, který pracoval ve školství a
rozhodovalo tom, a ten to nakonec zařídil. Maminka zářila jako sluníčko.
Jenomže kámen úrazu. Zvláštní škola v Hlinsku nebyla, a já jsem musel jezdit
do internátní školy, a
v pátek jsem se vracel domů. V pondělí jsem zase odjížděl. Pondělek pro mne
a maminku byl vždy černý a studený. Maminka polykala slzy, a myslela si, že
to nevidím. Ajájsem brečel a brečel. Ale nevzdali jsme to. Ve škole se mi
vůbec nelíbilo. Pamatuji se, že mě tam jedna paní učitelka bila. Vždy,
kdyžjsem se vrátil v pátek domů, maminka mě držela za ruku a říkala mi, že
ve druhé třídě už budu chodit do školy v Hlinsku, že to zařídí. Ajájsemjí
věřil, a to mi hodně pomáhalo. V první třídě mi to moc nešlo. Tesklil jsem
po domově, a na učení jsem moc nemyslel. Vždy přes sobotu a neděli jsme
doháněli, co jsem ve škole během týdne zameškal. A zvládli jsme to. Sice
jsem měl na vysvědčení samé trojky, ale to nám vůbec nevadilo. A od druhé
třídy jsem opravdu začal chodit do školy
v Hlinsku, maminka školu vybojovala. Už to bylo o moc lepší. Jájsem byl
šťastný. Jenomže škola byla hodně daleko. Abychom si cestu zkrátili, brodili
jsme se přes řeku, po kamenech. Pamatuji se, že po celý rok maminka chodila
v holínkách a na zádech mě přenášela přes řeku po kamenech. A protože je
šikovná, nikdy jsme do vody nespadli. A potom utíkala do školy, protože tam
musela bÝt včas. Běhala v holínkách a hodně lidí se jí smálo. Ale ona se
smála s nimi. V zimě mě táhla na saních, abychom tam byli dříve, ale to zase
byla řeka zamrzlá. A maminka zase vybojovala to, že přes tu řeku udělali
malý můstek, a tak jsme potom chodili přes řeku pohodlně. Ve škole mi to
docela šlo, ale musel jsem se doma hodně učit. S maminkou jsme to ale
střídali. Chvíli jsme se učili, potom jsme třeba cvičili, pak jsme se zase
učili, potom jsme malovali nebo si doma hráli na schovávanou, a tak to šlo
dokola. Pamatuji se, že maminka večer dlouho svítila a ráno už zase byla na
nohách. Nevím, kdy spala.
Ve škole jsem se naučil vše, co potřebuji k životu. Dobře psát, číst a
počítat. Nejhorší známka na vysvědčení byla trojka. Sice někdy jsem dostal i
pětku, ale tu jsem si opravil. Ve škole mi nikdy nic neslevili. Také se
stalo, že mě jeden kluk šikanoval. Nechtěl jsem to doma říci, ale protože
jsem v té době maloval všechno jenom černou barvou, maminka to odhalila, a
vše zařídila tak, že ten kluk mi potom dával pokoj, dokonce s námi začal
chodit ze školy a s maminkou si vypravoval. Když jsem ukončil školu, paní
psycholožka se moc divila, že jsme to úspěšně zvládli. Ona tomu totiž vůbec
nevěřila, ale místo, aby mě pochválila, řekla, že mě ve škole nadržovali.
Ale to vůbec nebyla žádná pravda. Naopak, často jsem musel umět více než
ostatní, protože někdy i paní učitelka si myslela, že do školy nepatřím. Ale
přese všechno mám na školu velice pěkné vzpomínky. Chodil jsem do školy rád.
3.
Když jsem vyšel školu, s maminkou a tatínkem jsme se snažili nalézt pro mě
vhodné zaměstnání. Ale nějak to nešlo. Maminka prochodila celé Hlinsko, ale
nikdo mě nechtěl zaměstnat, nikdo o mě nestál. Byl jsem proto hodně smutný a
nešťastný. Proč to tak je? Sice jsem měl co dělat, maminka mi zadávala různé
úkoly, chodil jsem na zahradu, rodiče mi pořídili králíky, o které jsem se
staral, zaléval jsem, plel, domajsem opakoval učivo, maloval, poslouchal
hudbu, četl, psal, nakupoval, ale byl jsem sám. Sice jsem lidi venku
potkával a bavil jsem se s nimi, ale nebylo to ono. Maminka přemýšlela o
tom, že přestane pracovat, ale když jsem viděl, jaké má smutné oči, řekl
jsem že ne. Ale ijájsem měla smutné oči. Nakonec maminka řekla, že už toho
má dost. Diskutovali o tom s tatínkem a maminka se rozhodla, že když mě
nechtějí v Hlinsku, vydáme se do světa na zkušenou. Nejdříve tatínek s tím
vůbec nesouhlasil. Hodně našich kamarádů řeklo, že to je hloupý nápad, a že
to nezvládneme. Ale maminka byla tvrdohlavájako býk. Našla v Učitelských
novinách inzerát, že
v Novém Jičíně hledají speciálního pedagoga. Maminka tam zatelefonovala a
zeptala se paní ředitelky, jestli by tam byla práce i pro mě. A ona řekla,
že ano. A tak nás tatínek zavezl do Nového JiČína. Horší to bylo s bytem. S
maminkou jsme bydleli v Kopřivnici na ubytovně. Nebylo to dobré. Každý pátek
jsme jeli do Hlinska za tatínkem a vraceli se s batohem na zádech zpět.
Potom maminka kouzelnice sehnala v Novém Jičíně moc hezký byt a tatínkovi
zaměstnání. Chudák tatínek! Zpočátku to vůbec neměl lehké, ale on je silný a
odvážný, má nás hodně rád, a tak to zvládl. Ale co bylo důležité, já jsem
měl práci. Pracoval jsem ve speciální škole pro žáky s více vadami. Zpočátku
se mi práce moc nedařila. Neměl jsem pracovní smlouvu, běhal jsem odjedné
práce ke druhé, a dělal jsem hodně chyb, protože jsem neměl pevně stanovená
pravidla. Také jsem toho ještě ke své práci moc neuměl. S maminkou jsme se
rozhodli, že ještě potřebuji studovat. Takjsem se začal vzdělávat v tříleté
praktické škole, kde jsem se učil základy vaření a péči o domácnost. Bylo to
moc dobré. Po třech letech studiajsem se vrátil do školy. Paní ředitelka mi
napsala pracovní smlouvu a také vše, co budu dělat. A také, kdy to budu
dělat, a kdo mi bude zpočátku pomáhat. A ono to šlo
jako po másle. Vozil jsem svačinky, krmil děti ve školce, pomáhal paním
učitelkám při výuce i různých terapiích a mamince při malování. V poledne
jsem dojel s panem řidičem pro obědy, a donesl je do školky, kde jsemje
rozdával a zase krmil děti. Potomjsem nádobí umyl a pomáhal, kde bylo
potřeba. Moc mě to bavilo. Děti mám hodně rád a děti se na mě klepaly. Potom
se naše škola musela přestěhovat, protože se předělávala. Nastěhovali jsme
se do vysoké podnikatelské školy. A tam potřebovali vrátného. Paní ředitelka
se mě ptala, jestli bych to zvládl. Ajájsem řekl, že ano. Takjsem dělal
vrátného. A to bylo úžasné. Chodili za mnou studenti a vypravovali si se
mnou. Zejména dívenky, a s nimi jsem si moc rozuměl. Nesměl jsem bez
ohlášení nikoho cizího pustit, musel jsem telefonovat, kam jde návštěva, a
tam jsem zjistil, že vrátný je nejdůležitější osoba ve škole. A co bylo
hlavní, byl jsem mezi obyčejnými lidmi, kteří mě měli rádi.
No a potom jsme se přestěhovali do Kadaně. Ajájsem byl zase bez práce. Ale
věřil jsem mamince, že to zase nějak vyřešíme. Nyní začínám pracovat v jedné
moc hezké vinárně. Jako kuchař studené kuchyně. Připravuji obložené mísy a
talíře, a to úplně sám. Zatím se mi ta práce líbí. Jsem opět mezi obyčejnými
lidmi, do vinámy chodí učitelé, pan starosta, a pořádají se tam různé
společenské akce. Ajá, kuchař Jirka, jak mi říkají, jim připravuji něco k
zakousnutí. Je to príma.
4.
Mnoho lidí se mě ptá kdy jsem začal s malováním. Malovat jsem začal ještě
když jsem byl hodně malý.
Nejdřív jsem maloval různými sirupy, šťávami, šlehačkou nebo čokoládou. Byl
jsem totiž takový, že jsem všechno dával do pusy. Všechno jsem olizoval a
moje maminka měla strach, aby mě nebolelo břicho.
Maloval jsem moc rád. Na talíře, na misky, nahmečky, zkrátka na všechno, co
bylo po ruce.
S maminkou a mojí sestrou Leonou jsme chodili hodně často do přírody. Tam
jsme pozorovali barvy. Dívali jsme se třeba na les a viděli jsme různě
zelenou barvu. Maminka nám vždy vypravovala nějakou krátkou pohádku a tam se
nacházeli různé lesní postavičky. Každá měla jinou vlastnost podle toho, jak
sytou zelenou barvu měla na oblečenÍ. Třeba skřítek Raníček měl světle
zelenou barvu, kterou nám hned maminka ukázala, Poledníček měl tmavší
zelenou barvu a Večerníček měl úplně tmavou zelenou barvu. A tak jsem se
učil poznávat přírodu, pozorovat různé barevné odstíny, míchat barvy a
vymýšlet jak pohádky, tak obrazy.
Rád jsem pozoroval trávu, která ve větru měnila barvu. Obilí, které se tak
hezky vlnilo. Mraky, které nade mnou pluly, měnily barvu i tvary. Později
maminka nosila s sebou ve velkém batohu barvy, papíry a vše, co jsme k
malování potřebovali. Často jsme ale něco zapomněli a tak jsme si pomáhali
všelijak. Jednou jsme malovali kuličkou z trávy, podruhé klacíky nebo
různými kamínky. Malovali jsme na kameny, kůru ze stromů, na větší či menší
kousky dřeva.
Nemusel jsem se bát, že se ušpiním. Vždy byl po ruce nějaký malý potůček.
Nemusel jsem se také bát, když jsem barvu rozlil že něco umažu.
A tak jsem se učil malovat. Učil jsem se znát a používat barvy, a také jsem
se naučil pozorovat přírodu.
Horší bylo, jakou technikou budu malovat. Štětcem mi to moc nešlo. Štětcem
namalované obrázky se mi vůbec nelíbily. Chtěl jsem něco barevně vyjádřit a
nebylo to ono. Byl jsem z toho moc smutný. Hodně věcí k malování jsme s
maminko vyzkoušeli. Ale já jsem stále vedl svou, že to není hezké, že bych
chtěl spoustu věcí namalovat, že mám svoje představy, ale neumím to vyjádřit
výtvarně. Až jednou jsem narazil na molitanové válečky, kterými v jedné
továrně prokládali hrnečky. Zkusil jsem to tedy s nimi a ono to bylo to, co
jsem chtěl. Pomocí válečků jsem mohl barvy různě míchat, překrývat a tím
vytvářet zajímavé pozadí. A vše ostatní jsem dotvářel rukama, klacíky,
bambulkami z čepic, látkou, zkrátka vším, co mi pod ruku přišlo. Mohl jsem
se barvou vyjádřit. Vyjádřit vše, co cítím. Moji barevnost světa, který je
trochu jiný. Vidím barvy i tam, kde je ostatní lidé nevidí. Do svých obrazů
vkládám svůj svět. Pocity, svoji lásku
k přírodě, lidem, svoji duši. Vše to, co neumím vyjádřit slovem, všechny
pocity, moje pohledy na svět a lidi, vyjádřím barvou a mám velkou radost,
když v mých obrazech vnímavý člověk nalezne pozitivní sílu, která z nich
vyzařuje.
5.
Rád bych vám také řekl o tom, kdy a proč jsem začal psát knížky. Malování a
psaní knížek spolu hodně souvisí.
Jak už jsem vám řekl, malovat jsem začal ještě když jsem byl hodně malý.
Když jsme pozorovali přírodu a barvy, takjsem se učil všechno pojmenovat.
Později jsem zjistil, že jak jsou různé odstíny barev, tak pro každou věc,
kterou okolo sebe vidím, jsou i různá slova. Učil jsem se pojmenovat les,
lesík, háj, hájek. Zvířátka okolo mě utíkala, běžela, skotačila, pádila a
míhala se. Slova jsme spojovali do vět. Nejprve to byly věty krátké a nyní
rád používám i delší souvětí. Rytmizovali jsme slova a věty, chodili jsme v
rytmu slov pomalu a rychle. Učil jsem se mluvit pomalu jako medvěd nebo
rychle jako zajíček. Naučil jsem se trpělivě čekat, až rozkvete na sluníčku
pampeliška. Vždy, abych to vydržel, mně i Leonce maminka zpívala o tom, co
pozorujeme, písničky nebo si vymýšlela krátké pohádky. To jsem měl obzvlášť
rád. Potom mně i Leonku maminka pobízela, ať zkoušíme vypravovat nějakou
krátkou pohádku nebo nějaký příběh i my. Moc nás to bavilo, protože nás
maminka vždy pozorně poslouchala a vždy nás pochválila. Dnes maminka jenom
už poslouchá. Abych to nezapomněl, v přírodě to co vypravuji, natáčíme na
diktafon a já si to potom doma pouštím a přepisuji a doplňuji, co mě ještě
napadne. Nebo píšu jen tak doma. Když nějakou pohádku napíšu, sedneme si s
maminkou někam, kde je nám dobře a já čtu. Maminka je moc dobrý posluchač. A
potom s maminkou opravuji háčky a čárky, kde stále dělám chyby. A to tak, že
mně maminka upozorní, že v tom kterém slově mám chybu ajáji musím nalézt. To
už mně ale tolik nebaví. Radši bych byl, kdyby to maminka udělala sama. Ale
to ona nechce. Zjistil jsem, že se dívám na svět trochu jinýma očima než
mnozí lidé okolo mě. Především příroda na mně hodně silně působí.
První knížka, kterou jsem napsal, dostala jméno Český myšlení. Tu jsem
napsal jenom tak, to bylo v době, kdy jsem neměl práci, a byl jsem doma sám.
Jen tak jsem si psal pro radost. Potom jsem to dal přečíst mamince a ona
nevěřícně kroutila hlavou. Nemohla pochopit, že jsem to nikde neopsal, že to
jsou moje myšlenky. Protože se jí to moc líbilo, řekla mi, že mám talent a
ať zkusím psát dál. Tak jsem to zkusil. Moje druhá knížka dostala jméno
Trochu něhy. Ta je o zvířátkách, kteří pomáhali dětem s různým druhem
postižení. Třeba koťátko dívence s Downovým syndromem. To bylo také v té
době, kdy mě bylo smutno, že mě nechce nikdo zaměstnat. Proto dětem
nepomáhají lidé, ale zvířátka. V další knize Citlivost barevného slunce se
zamýšlím nad různými vlastnostmi jako třeba je láska a protiklad nenávist.
Tu knížku jsem i sám poprvé ilustroval. Potom jsem si řekl, že se budu dále
zamýšlet nad různými problémy a vyjádřím svoje vlastní názory a postoje.
Napsal jsem tedy knížku Hledání a sám jsem si ji také ilustroval. Jsou tam
již moje úvahy třeba Jaký jsem člověk, nebo co bych dělal, kdybych byl
politikem a tak.
Protože mám moc rád děti, rozhodl jsem se, že budu psát pohádky. V tom jsem
se, myslím, našel. Protože se mé sestře Leonce narodila Dominička, napsal
jsem pro ni knížku Dominčiny pohádky. Chci, aby Dominička měla ráda přírodu
tak, jako já. Začal jsem psát tedy o větru, o horách, o řece, o človíčkovi a
o květinkách. Samozřejmě jsem ji také ilustroval. A u květinek jsem zůstal.
Moje maminka, babička Dominičky, má moc ráda květiny. A tak jsem jí chtěl
udělat radost a napsal jsem Babiččiny pohádky o květinkách od jara do
podzimu. Leonce se narodila druhá holčička Šárinka. Pro ni jsem napsal
knížku Duhové pohádky o barevném světě. Třeba bude Šárinka ráda malovat jako
Dominička. No a součástí této nové knížky je knížka o houbách. Totiž můj
tatínek, dědeček obou holčiček, je velký houbař. Najde houbu i tam, kde snad
nikdo jiný ji nenalezne. Jde prý po čuchu. Ty pohádky o houbách jsou hodně
veselé. Dal jsem jim název Dědeček vypravuje. Samozřejmě i do nich jsem
namaloval obrázky. Nyní začínám psát současně dvě knížky. Jedna bude o mém
cestování a druhá budou pohádky o broučcích a motýlech. Ve svých pohádkách
chci, aby už i malé děti se naučily poznávat přírodu, aby v ní dokázaly
nacházet kouzlo a neobvyklost. Ukazuji jim cestu, jak na to. A dospělí? Ty
při četbě pohádek budou mít možnost podívat se dětskýma očima na svět. Snad
jim to pomůže nalézt svoji radost a dobro. Vím, že nejsem dokonalý. Ale ani
o to nestojím. Jsem rád, když mně lidé naslouchají a čtou moje knížky.
Dostávám moc hezkých dopisů. Vím, že se budu ještě více snažit, abych
vyjádřil všechno to, co cítím. Není toho totiž málo.
6.
Mám spoustu zájmů. Nejvíce ze všeho mám rád přírodu. Rád chodím do přírody a
pozoruji vše okolo sebe. Nejkrásnější je příroda najaře. Mnoho malířů má
rádo podzim. Je sice barevný, to je pravda, ale na jaře vše voní, den ze dne
se mění, příroda září, je po zimě odpočatá a vyzařuje pozitivní sílu. A od
mé lásky k přírodě se potom odvíjejí všechny moje další zájmy. Vodáctví, kde
můžu dokázat, že umím překonávat překážky a napnout sílu. Z lodi můžu
pozorovat přírodu a její krásu. To, co se uvidí z vody, hned tak někde
člověk nenajde. Řeka se třpytí aje stále jiná. Ráno i večer, vždy na ní něco
nového naleznu. Mám svoji barevnou loď. Jmenuje se Chameleon. Sjíždět řeky
mě naučil tatínek. A také překonat sám sebe a číst řeky. Peřeje, jezy i
splavy.
Další můj koníček je plavání. Moc rád plavu, získal jsem i několik medajlí
ze speciálních olympiád. Také moc rád cestuji. S rodiči jsem sjel skoro celý
svět. Hodně zemí v Evropě, v Africe i v Americe. Nejvíce se mi líbilo v
Mexiku, kde je bohatá tradice Indiánů a MaYŮ. Bylo zajímavé pozorovat, jak
se v které zemi chovají k postiženým a slabším lidem. Někdy jsem si i
povzdechl nad tím, jak hezky se chovají jinde ajak někdy u nás, v naší zemi.
Třeba na Korfu, tam nám všude dávali přednost. V Tunisku mě zase měl moc rád
majitel hotelu, dokonce mi nosil jídla, která nikdo jiný nedostal. A také mi
nosil každý den květiny.
Strašně rád čtu. Knihy o přírodě, o vesmíru a také knihy s filozofickými
myšlenkami. Také knihy o náboženství. Nejraději mám spisovatele Darella a
jeho knihy o přírodě. A potom knihy o indiánech od Karla Maye. Ty mám asi
nejraději. V nich se děj odehrává v přírodě a vyzdvihuje se tam čestnost,
odvaha a pomoc druhým. A co mám moc rád a stalo se to též mým koníčkem, je
pomoc slabším. To je, myslím, hodně důležité.
Na závěr bych vám ještě řekl jednu svoji myšlenku.
Každý člověk, který se nějakým způsobem odlišuje od ostatních, bývá často
nepochopený. Mnoho lidí, protože neví, jak se k němu chovat, ho odmítá a
nechce pobývat v jeho společnosti. A tím přichází o nejcennější dar, který
mu život poskytuje. Poznat odlišnost myšlení, jiné pohledy na svět, jiné
prožívání a čistotu duše, která je upřímná a není poskvrněná touhou po
penězích, majetku a bohatství.
A nejraděj i mám lidi. Dobré lidi s teplýma očima. S rukama, připravenýma
pohladit, se srdcem vnímavým, něžným a čistým. Přátele, ochotné podat
pomocnou ruku, lidi, kteří mě nechávají žít radostně, hodnotně a bez ústrků.
ZPĚT
|
|
|
|