ZAHRADNÍ  SLAVNOST

Jiří  ŠEDÝ

 V základní škole Rudolfa Koblice v Kadani mám už dost kamarádů. Už jsem s dětmi prožil několik akcí, a tak mne děti poznaly.

Co je zajímavé, nikdo se mi nesměje ani neposmívá proto, že jsem trochu jiný než jsou ostatní lidé. Že trochu jinak mluvím a na svoji odpověď potřebuji i více času. Že trochu jinak vypadám, než ostatní lidé. Mne tato odlišnost vůbec netrápí a jak jsem zjistil, děti to nijak neřeší.

Jednoho dne škola pořádala zahradní slavnost. Pan ředitel mne požádal, abych s dětmi maloval. A to já moc rád.

S napětím jsem poslouchal předpověď počasí, protože se celá slavnost měla konat venku. Dozvěděl jsem se, že hlásí nějaké bouřky, ale doufal jsem, že v Kadani pršet nebude.

No a co se stalo? Těsně před zahájením se nad Kadaní objevily dost tmavé mraky a na začátku programu, který si děti připravily, začalo pršet.

Děti ale byla úžasné. V dešti předváděly svůj program a jak jsem viděl, zase tak moc jim to nevadilo.

Ale co my s naším malováním? Ještě že se mnou byla maminka, moje pomocnice nebo asistentka, a ta mi obvykle pomůže problém řešit.

Poprosili jsme paní učitelku, která měla celou zahradní slavnost na starosti a byla moc ochotná, a přestěhovali jsme malování do tělocvičny. Bylo mi to dost líto, věděl jsem, že hodně dětí odejde, protože hodně pršelo a také že nebudou děti o nějakém malování v tělocvičně vědět. Sice že to bude moderátorem vyhlášené, ale kolik lidí dává pozor?

Tak se stalo, že opravdu přišel pouze menší počet dětí. Ale na jednu stranu to bylo dobře, protože tyto děti začaly s takovou radostí a chutí malovat, že za chvíli nebylo malovat na co. Děti namalovaly čtyři nádherné obrazy.

Potom jsem se dozvěděl, že se ty obrazy budou dražit. Přestalo pršet, obrazy se donesly ven, ale protože byly ještě mokré, a jak se postavily, začala barva stékat. Ale zachránili jsme to.

Pan moderátor vyhlásil dražbu. S napětím jsem očekával, jestli bude o namalované obrazy vůbec zájem. A světe div se!!!!

O obrazy byl značný zájem i přes to, že hodně zmoklých lidí odešlo. Během chvíle byly obrazy vydražené a co mne ještě více překvapilo, za dost velké peníze. Tak se lidé, kteří si obrazy koupili, postarali o to, že děti budou mít zase nové výtvarné pomůcky.

Co mně trochu vadilo bylo to, že pan moderátor řekl, že jsem ty obrazy maloval já a děti byly mými pomocníky. Bylo to totiž naopak. Děti malovaly úplně samy, pouze jsem to někomu jenom ukázal jak na to. Já jsem na obraz neudělal ani čárku. A tak Vojta se sestřičkou, Péťa, Verunka, Kubík,  jeho malá sestřička a další děti, které jsem neznal jménem, vytvořily tu barevnou krásu, kterou si potom lidé koupili.

Ale z celé atmosféry zahradní slavnosti i přes ten protivný déšť jsem měl velice hezký pocit.

Děkuji vám všem, moji milí kamarádi, kteří mne máte rádi i přes      to, že nejsem takový, jako ostatní lidé.