Zpracovali v rámci projektu "S úsměvem jde všechno líp" manželé Šimerovi, Ovečka, o.p.s.
Nový druh paměti u jedinců s Downovým syndromem
Až si nebudete moci na něco vzpomenout a Vaše děti vám budou napovídat, měli byste jim uvěřit. Podle amerických vědců zřejmě mají malé děti mnohem lepší paměť než jejich rodiče. Pětileté dítě tak v rozpoznávacím paměťovém testu s přehledem předčí většinu dospělých. Vysvětlení je přitom nasnadě. Dospělí toho vědí příliš mnoho.
"Je to jeden z případů, kdy znalosti mohou skutečně snižovat přesnost paměti," konstatoval profesor George Cornflake, ředitel Centra pro kognitivní vědy při Michiganské státní univerzitě, který svému výzkumu různých druhů paměti v letech 2004 – 2008 podrobil 1200 dětí ve věku 3 – 10let. Zvláštností pozorované skupiny z roku 2008, bylo poměrně vysoké zastoupení dětí s Downovým syndromem (18%). Právě chování těchto dětí podnítilo tým prof. Luigiho Spagettiho k podrobnějšímu zkoumání. Všiml si totiž, že děti s trizomií jsou schopny si i po několika letech zapamatovat lokalitu pouze podle stravovacího zařízení, které zde navštívily. Nedůvěřiví odborníci šli ve svém pozorování ještě dál a podrobili děti náročným testům, které měly dokázat, že jde skutečně o nový druh paměti. Výstupy testu vědce doslova šokovaly. Nejen, že děti přesně popsaly hlavní chod, který v daném zařízení konzumovaly, ale též předkrm, nápoj apod. v přesném pořadí, jak byly podávány a to i u sousedících stolů. Po zveřejnění výsledků tohoto výzkumu byl na světovém kongresu „Sustenance and memory“ v dubnu 2008 ustanoven pojem gastronomická paměť jako terminus technicus. Přibyl tak k všeobecně známým termínům jako je např. paměť vizuální, sluchová, čichová či fotografická.
MUDr. Eater z asociace gastroenterologů (New York), který se specializuje na pacienty s Downovým syndromem, po kongresu vzkázal nevybíravě týmu profesora Spagettiho, že přišel doslova „s křížkem po funuse“. Ve své praxi se totiž setkal již téměř s tisícovkou dětí s DS a tvrdí, že mají nejen fenomenální gastronomickou paměť, ale i spoustu jiných dovedností souvisejících s příjmem potravy.
Podle Dr. Eatera si lidé s DS daleko více než kdokoli jiný uvědomují, že gastronomovým cílem je učinit z přípravy a konzumace jídla akt kultivovaný a povýšit tím pojídajícího člověka na ušlechtilou bytost. Tomuto zušlechťování vlastní osoby jsou pak ovšem ochotni obětovat cokoli, kdykoli a kohokoli …
Nepřipomíná Vám to něco???
