OVEČKA, o.p.s.Lidská důstojnost - Jiří šedý

 

 

 

 

 

 

 

 

  

         

     DOWNŮV SYNDROM              OVEČKA, o.p.s.                  DĚTI Z OVEČKY                 NEJBLIŽŠÍ AKCE               KONTAKT                     ÚVAHY, NÁZORY                          NÁVŠTĚVNÍ KNIHA            

LIDSKÁ  DŮSTOJNOST

 Jiří  ŠEDÝ

Často se v televizi i v různých časopisech setkávám s pojmem lidská důstojnost. Zpočátku jsem si neuměl představit, co to vlastně je. Při vyslovení tohoto pojmu se mi vždy vybavil starší muž v klobouku s elegantní hůlkou, jak si důstojně vykračuje po chodníku. Nedívá se napravo ani nalevo, jen tak si důstojně vykračuje a nevnímá svoje okolí.

Jednoho takového pána znám, a vždy, když jsem ho viděl, tak se mi právě důstojnost vybavila. Jenomže jednou byla důstojnost tohoto pána narušena. Zafoukal totiž vítr, shodil pánovi na zem klobouk a ten pán zahodil svoji důstojnost a jako malý kluk uháněl za kloboukem. Což o to. Tím by snad důstojnost neztratil, ale ten pán začal velice neslušně nadávat. A těmi nadávkami a neslušnými slovy svoji důstojnost v mých očích ztratil.

Tak jsem začal přemýšlet dál a zjistil jsem, že lidská důstojnost je úplně něco jiného než jsem si dříve myslil.

Začali jsme si o lidské důstojnosti povídat s maminkou.

A potom jsem dostal informaci, že se na školách bude nyní vyučovat předmět s názvem Etická výchova a součástí etické výchovy že bude i téma lidská důstojnost. S maminkou jsme si řekli, že to je téma nám hodně blízké, a že k tomu máme co říci.

Shodou okolností nám škola ul. Krátká v Klášterci nad Ohří nabídli, že bychom tam na toto téma pro žáky devátých ročníků mohli uspořádat besedu.

Tak jsme se s maminkou začali na besedu připravovat. I když téma byla lidská důstojnost, každý z nás to pojal trochu jinak. Maminka odborně a já jsem si řekl, že tím, že jsem se narodil s Downovým syndromem, mám k tomuto tématu co říci. Vždyť moje odlišnost mne k tomu opravňuje. Řekl jsem si, že na besedě budu dětem vypravovat o tom, jak se mi s mojí odlišností žije, jaký jsem vůbec člověk, jak se cítím, co mne zraňuje, co mám a nemám rád, co umím a co bych umět chtěl. A právě tím, že děti s tímto vším seznámím, budu je učit chovat se k postiženým tak, aby nezraňovaly lidskou důstojnost postižených dětí a lidí a aby se také chovaly s lidskou důstojností k nám, lidem odlišným.

Přišli jsme s maminkou do školy a vešli do deváté třídy. Byl jsem připravený na to, že v očích některých dětí uvidím smích i výsměch nad mou odlišností. Vždyť tyto děti se ještě tak „naživo“ nesetkaly s člověkem s Downovým syndromem.

A světe div se! Žádný výsměch, pouze v některých očích dětí určitá zvědavost, ale i přátelství a nepředstíraný zájem. A i v mých očích děti, či vlastně už skoro dospělí mladí lidé, protože budou letos ze školy odcházet do života, viděly přátelství. Řekl jsem si, že jim musím na tuto cestu dát hodně pozitivních informací o postižených lidech. A oni se potom tak k nám budou chovat.

A tak jsme si povídali.

Maminka o lidské důstojnosti, o lidské svobodě a právech a povinnostech a já o nás, lidech s nějakou odlišností, o tom, co nás zraňuje a naopak posiluje a o tom, že přesto, že to máme v životě trochu těžší než ostatní, umíme se radovat ze života a jsme na světě rádi. O tom, že vůbec nejsme na světě zbyteční, ale naopak že umíme svět obohacovat a záleží na každém člověku, jestli tuto schopnost v nás uvidí a nebo jestli s lhostejností, bez lidské důstojnosti nás nechá stát s nabízenou rukou.

A tito mladí lidé poslouchali a ani nedutali. Musím říci, že jsem si myslel, že se budou mezi sebou bavit a oni naopak s velkým zájmem poslouchali a zapojovali se do besedy. Ptali se, otevřeně vyjadřovali svoje názory a vůbec nebyli lhostejní k tomu, proč tam vůbec jsme.

Zkrátka. Chovali se lidsky a důstojně a o tom to je.

A tak jsem opět poznal, že já, človíček obohacený o jeden chromozom navíc, jsem na světě potřebný. Nejsem zbytečný a i přes svoji odlišnost mám lidskou důstojnost.

Mám svobodné právo nazývat se ČLOVĚKEM.