DOWNŮV SYNDROM              OVEČKA, o.p.s.                  DĚTI Z OVEČKY                 NEJBLIŽŠÍ AKCE               KONTAKT                     ÚVAHY, NÁZORY                          NÁVŠTĚVNÍ KNIHA            

                                                                 

"Desatero" Zd. Matějčka  

 

 

 

 

 

 

   ZPĚT

 

 

  

 

Desatero zásad v péči o jedince s mentálním postižením:

                             Z. Matějček (1992)

 

1. Rodiče mají o svém dítěti co nejvíce vědět. Mohou mu pak lépe rozumět a lépe pomáhat.

2. Obětavost ano, ale ne obětování. Mentálně postižený potřebuje porozumění, pomoc, oporu, výchovné vedení. Důležité je péči o dítě v rodině rozdělit, nenechávat ji pouze na jednom člověku.

3. Ne neštěstí, ale úkol. Prožívání postižení jako neštěstí vede k pasivitě a uzavření do sebe. Naopak přejití do aktivity pomáhá situaci přijmout jako životní zkoušku, na kterou je třeba se dobře připravit. Přináší to uplatnění svých schopností za pomoci odborných pracovníků, studiem literatury, nesedět se založenýma rukama s lítostí v duši.

4. Přijmout pravdu - ale vždy s výhledem do budoucna. Všichni odborníci by měli vždy současně se základními informacemi předávat rodičům i odhad dalšího vývoje dítěte, když ne do daleké, tedy alespoň do blízké, dohledné budoucnosti.Rodinnému společenství, tedy i dítěti samotnému nejvíce prospívá, dívají-li se rodiče i všichni ostatní na jeho postižení realisticky. Nejistota a úzkost se zvyšují, jestliže rodiče doufají v rychlý a zázračný vývojový pokrok dítěte nebo jestliže svému snažení kladou zcela nerealistické cíle a jsou pak vždy znovu zaskočeni zklamáním. Mentálně postižený jedinec se vyvíjí svým vlastním tempem, podle svého vlastního řádu, jinak než ostatní. Vývoj intelektových schopností zpravidlakončí dříve. Vlastních rozumových schopností sice už nepřibývá, ale s tím, co jedinec má, s úrovní, které během života dosáhl, bude dále žít a získávat nové zkušenosti, poznatky a nové dovednosti.

5. Dítě samo netrpí. Někteří rodiče se domnívají, že člověk s mentálním postižením, který se vyvíjí opožděně či jinak než ostatní, následkem tohoto stavu strádá tělesně a duševně. Daleko více však trpí rodiče. Proto je nutné, aby si uvědomili, že pro šťastný život jejich

dítěte je nejdůležitější pomáhat mu k radostnému životu a ne je litovat. I pro rodiče platí zlaté pedagogické pravidlo, že je třeba zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře, mohlo být pochváleno a nedopustit, aby se něčemu naučilo špatně a muselo se špatným návykům odnaučovat.

6. V pravý čas a v náležité míře. Vývoj člověka má svou zákonitost. Každý cílevědomý krok ve výchově má přijít v pravý čas, tudíž ani příliš brzy, ani příliš pozdě. V péči člověka s mentálním postižením platí zásada hospodárnost~ neboť čas, odhodlání a dobrá vůle rodičů jsou vzácné hodnoty, které by se neměly promarnit.

7. Nejsme sami. Je Více rodičů, kteří mají stejně postižené dítě. Jsou ochotni se podělit o své zkušenosti, starosti a radosti.

8. Nejsme ohroženi. Rodiče dětí s jakýmkoliv postižením bývají někdy až přecitlivělí na zájem druhých lidí, na jejich zvědavé pohledy, nejapné poznámky, rozpačité chování. Mnohdy nesnášejí ani projevy lítosti a účasti, byť byly míněny velice upřímně. Je to přirozené, protože jejich životní jistota je oslabena. Bolest, kterou prožili, je činí vůči všem projevům cizího zájmu zvýšeně vnímavými. Stává se, že žijí v neustálém zvýšeném napětí, jakoby čekali útok odkudkoliv a kdykoliv. Je důležité uvědomit si, že tento pocit napětí a ohrožení je spíše důsledkem zvýšené citlivosti než lidské nevraživosti, škodolibosti nebo zlé vůle lidí z okolí.

9. Chránit si manželství a rodinu. Statistiky a zaměřené studie ukazují, že manželství rodičů dětí s jakýmkoliv postižením mají tendenci se dříve rozpadat. Na druhé straně však jsou manželství s obdivuhodnou soudržností. V každém případě takové manželství zaslouží zvláštní pozornost a uvědomělou ochranu. Oním přitěžujícím a nebezpečným činitelem je zvýšené zatížení rodičů úzkostmi a věčnou nejistotou, zatížení či přetížení napětím, nezvyklými pracovními a organizačními nároky, jednotvárnými činnostmi a málo proměnlivými podněty.

V každé rodině si mají být manželé vzájemně oporou. O rodině s postiženým dítětem to platí dvojnásob. Rodičům by měli být oporou zase jejich rodiče, příbuzní, přátelé a známÍ. Zhoubné je hledat vinu, zhoubné je vyčítat, zhoubná jsou nejrůznější vyslovená i nevyslovená podezření. Každý z rodičů má svůj díl odpovědnosti, a to nejen k postiženému dítěti, ale i jeden k druhému. Je třeba, aby jeden i druhý z rodičů měli pochopení pro to, že způsob, jakým se s duševní zátěží člověk vyrovnává, může být velice rozdílný. Již samotné prožívání smutku a bolesti nad stavem dítěte je rozdílný. Jejich prožitky mohou mít různou hloubku a sílu a mohou se i odlišně navenek projevovat.

10. Myslet na budoucnost. V případě existence mentálně postiženého člověka v rodině jsou myšlenky o budoucnosti naléhavější a je nutné je zaměřovat realisticky, zhodnotit síly rodičů, zvážit pomoc z okolí. Nejdůležitější je optimistický pohled na budoucnost, naučit se nevzdávat při prvním neúspěchu, vážit si sebe i svého mentálně postiženého dítěte.

Pueschel (1997) konstatuje, že jedince s mentálním postižením lze rozvíjet velkým množstvím aktivit. Týká se především vývoje řeči. Řečové schopnosti se v rodině rozvíjejí vyprávěním, rozhovorem, vysvětlováním.

Značnou pozornost je třeba také věnovat oblečení člověka s mentálním postižením, které by mělo být pohodlné, čisté a vkusné. Při výběru oblečení by měl být respektován názor a přání postiženého, moderní a hezký vzhled podporuje jeho sebevědomí.

Rodiče by měli naučit každého postiženého osobní hygieně, která by se měla stát samozřejmou součástí jejich života.

Dospělý mentálně postižený člověk by se měl naučit zvládat svoje nálady a rozpoložení. Okolí mu musí zprostředkovat lásku, náklonnost, uznání, nutnou jistotu, aby se mohlo rozvíjet jeho sebevědomí a samostatnost. Zdravé sebevědomí se může vyvíjet jen tehdy, pokud samostatná činnost vede ke spokojenosti a naplnění. Měl by zvládat takové situace, které nejsou příliš obtížné a umožní mu dosáhnou úspěchu. Obtížně řešitelné problémy s sebou přinášejí frustrace a umíněnost.

Disciplína by měla být součástí každé normální rodinné výchovy. Protože sociální chování rozhoduje o budouCÍch šancích jedince s mentálním postižením, není výchova k disciplíně nepodstatná. Měla by být vedena jemně, důrazně a důsledně. Jsou-li pevně stanoveny hranice a pravidla, rozvíjí se smysl pro zodpovědnost a pořádek.